středa 5. února 2020

Vrcholy Českého středohoří 30. - Srdov, Brník

SRDOV (482 m)

Mezi obcemi Mnichov a Chraberce na Lounsku se zvedá trojice solitérních vrchů z nichž prostřední je Srdov, místním názvem Dědek. Dosahuje výšky 482 m n.m. a od severu k jihu má tvar úzkého hřebene. Tento neovulkanický suk byl vytvořen vypreparováním žíly z křídových slínovců. Na prudkých svazích najdeme drobné skalky, balvanové proudy a hranáčové osypy. Srdov se nachází v Evropsky významné lokalitě s názvem Oblík – Srdov – Brník o velikosti 335 hektarů. Předmětem ochrany jsou především výskyty xerotermních společenstev vzácných teplomilných rostlin a živočichů.
Z holého vrcholu se naskýtá kruhový a daleký výhled. Severně se za dvojčetem Brníkem kulatí vrcholy Českého středohoří s královnou Milešovkou. Na východě se v Dolnooharské tabuli vyjímají Hazmburk a Říp, dále lze spatřit Kokořínsko a Bezděz. Jižně se rozprostírají Louny a za nimi pohoří Džbán. V první radě lze ale pozorovat mohutnost sousedního Oblíku. Západní panorama tvoří stratovulkanické Doupovské hory a hradba Krušných hor. Před nimi neopomeňme Ranou a Milou.
Na samotný vrchol turistická značka nevede. Z obce Mnichov lze použít zelenou značku směřující na Oblík a v sedle odbočit na neznačenou cestu na Srdov.

Srdov (vpravo) a Brník ze západu

Vrchol


Výhled na sever, jih a západ
Výhled na Sedlo, Ronov a Ještěd


BRNÍK (471 m)

Se sousedním Srdovem působí jako dvojčata a dohromady dělají společnost vyššímu a známějšímu Oblíku. Brník, též zvaný Bába, je vysoký 472 m n.m. a byl vymodelován do kuželovitého tvaru. Jeho geomorfologickým podložím je olivnický nefelit s prvky mrazového zvětrávání, čímž se vytvořily mrazové sruby a stěny. Na některých místech lze najít sloupcovitou odlučnost horniny. Brník se nachází v Evropsky významné lokalitě s názvem Oblík – Srdov – Brník o velikosti 335 hektarů. Předmětem ochrany jsou především výskyty xerotermních společenstev vzácných teplomilných rostlin a živočichů. 
Z holého vrcholu se naskýtá kruhový a daleký výhled. Severním směrem náš zrak narazí nejprve na Křížové vršky a Libčeves. Za ním se vlní nepravidelné vrcholy Českého středohoří s nejvyšší Milešovkou. Na východě se z oharské roviny zvedají Hazmburk a Říp, dále lze spatřit Kokořínsko a Bezděz. Jižně zaujímá pohled na Srdov s Oblíkem. Západní patří hlavně Rané a Milé, dále Doupovským a Krušným horám.
Po značené cestě se na vrchol Brníka nedostanete. Ze zelené značky vedoucí z Mnichova na Oblík lze odbočit na neznačenou cestu a přes vrchol Srdova pokračovat na Brník.

Brník ze Srdova

Vrchol

Výhled na sever a jih
Výhled na Kostomlatské středohoří
Výhled na Hazmburk a Říp

Výhled na Louny

úterý 28. ledna 2020

Po modré Příhrazskými skalami

Koncem ledna letošního roku jsme se při návratu z Harrachova stavěli na severozápadním okraji Českého ráje, kde se nacházejí Příhrazské skály. Po sněhu zde nebyla stopa a tudíž to byl ideální stav pro pěší procházku, kterou jsme tipovali tak na tři hodiny. Počasí bylo sice mlžné, ale dechberoucí výhledy nás nečekaly, čili jsme se tím netrápili. Vlastně kvůli počasí jsme tuto trasu zvolili. 


Příhrazské skály jsou komplex skalních měst na severozápadě Českého ráje, 5 km východně od Mnichova Hradiště. V roce 1999 zde byla vyhlášena přírodní rezervace. Předmětem ochrany je významné seskupení skal, lesní společenstva a geomorfologicky cenná oblast. Skalní město Příhrazských skal čítá 178 věží. Většina z nich se tyčí v okrajích kaňonovitých údolí v čele tektonické kry. V minulosti zde došlo k mnoha sesuvům, k největšímu z nich došlo v červnu 1926, kdy byla zničena větší část obce Dneboh a poničena silnice do Olšiny. V Příhrazských skalách najdeme lokality jako Drábské světničky, zaniklé hrady Hynšta a Staré Hrady, Krásnou vyhlídku, Kobylí hlavu či vrchol Mužský. O některých bude zmínka i v tomto článku. 
Auto necháváme u osady Skalka na malém parkovišti pod silnicí. Větší část cesty se budeme držet modré značky, která nás doufáme provede hezkou cestou zajímavými místy. Prvním z nich je Obětní kámen ve svahu Smrkovce, kam vede odbočka z modré značky. O původu kamene ve tvaru mísy tvrdí některé zdroje, že byl skutečně obětním při pohanských rituálech. K této teorii se přiklání i pradávné osídlení vrchu Mužský. Také zde můžeme najít mělké jeskyně. 
Odbočka pokračuje na modrou značku a my sestupujeme společně s ní. Obcházíme Smrkovec severním směrem a přicházíme ke studánce Hrdinka, o níž nevíme, zda je pitná. Hrníček tu žádný není. Nás spíš zajímá skalní brána, vlevo nad námi. Nevede k ní žádná značená cesta, musíme si pomoci sami, což umíme. Pouštíme se tedy do svahu, což je pro našeho čtyřnohého miláčka sranda. Výstup nám znesnadňuje listí, ale nakonec mírně zpoceni a více zadýcháni stojíme pod skalní bránou. Je to hezký útvar, ozdobený portrétem indiána, vyrytého do písku. Je zde hezky a každému, kdo není líný vyšplhat do vysokého svahu, toto místo doporučuji, i přestože odsud není žádný výhled. 
Pokračujeme po modré přes rozcestí Černá louže do rokle Obora. Z ní polehoučku vystoupáme k rozcestí Hynšta - vyhl., odb., což nám přijde divné, žádná vyhlídka tu totiž není. Je tu ovšem ona Hynšta, k níž se jde docela náročným terénem. Místo je to však hezké a za námahu stojí. 
Hynšta je název zaniklého skalního hradu ze 13. století. Nejsou však známi jeho zakladatelé ani pozdější majitelé. Z malého hrádku se dodnes dochovala pouze místnost se středovým sloupem, ke které je do skály vytesaná několika metrová chodba. Jádro hradu tvořil jediný pískovcový blok. V 17. století se zde ukrývali čeští bratři před svými pronásledovateli a zároveň jim Hynšta sloužila jako modlitebna. V některých pramenech je lokalita uváděna jako jeskyně. 
Po dalším kilometru po modré je rozcestí Hrázka. Nad ním je vyhlídka na Příhrazské skály. Na to, že je mlhavé počasí, je výhled ucházející. Hledíme do udolí, kde se nachází obec Příhrazy a severně nad námi se tyčí vrchol Kobylí hlava. Krátká odbočka po žluté značce stála za to. 
Ještě kousek se projdem po modré značce, konkrétně na hranice PR, kde odbočuje neznačená ceeta skrz jablečný sad. Vpravo nad námi se objevuje vrchol Mužský, který jsme původně chtěli navštívit, ale necháme si ho až bude lepší viditelnost. Jeho výška je 463 m n.m. a jde o nejvyšší vrchol okresu Mladá Boleslav. 
Přes vesničku Mužský se vracíme k místu, kde máme auto. Tato malá obec je vesnickou památkovou rezervací, kde stojí dřevěná zvonička. To je vše, co se událo na desetikilometrové procházce Příhrazskými skalami. Budeme se těšit na další návštěvu, kdy bude doufáme hezčí počasí a daleká viditelnost.

 Obětní kámen
 Ke skalní bráně

 Skalní brána

 Hynšta
 Výhled na Příhrazské skály
Mužský

Přes Zlaté návrší na Dvoračky

Koncem ledna 2020 jsme opět ve třech zavítali do Harrachova slavit naše vodnářské narozeniny a trochu si zaběžkovat. I zde jsme měli našeho čtyřnohého parťáka, kterého jsme ale nechtěli ani honit ve sněhu, ani ho ,,udat“ Lubošovi. V plánu bylo Godyho vylítat den předem a také ráno. Nakonec to bylo úplně jinak. S Lubošem jsme se sešli na náměstí ve Smržovce a odsud už do Harrachova pokračovali společně.

V sobotu jsme měli v plánu pěší pochoďák kolem pramenů Ploučnice, kde jsou i nějaké vyhlídky. Byla však údolní mlha, která končila v nějakých 900 m n.m. Po Jančině skvělém nápadu a pohotovosti jsme nakonec zaparkovali auto na sedle Výpřež, a vydali se na blízký Ještěd, kde podle webkamery má být sluníčko. Úžasná volba! Na 1012 m n.m. vysokém vrcholu jsme si užili hezký slunečný den a daleké výhledy. Kolem dokola vystupovaly akorát hřebeny Jizerských hor a Krkonoš. Sněhu bylo pomálu a my jsme spekulovali, zda si vůbec zalyžujeme.


 Ještěd a výhled na Krkonoše

Nakonec nám zbyl i čas vyběhnout si na Finkův kámen nad Smržovkou. Mlha ustoupila a tudíž i odsud se dalo pěkně rozhlížet. Půlkruhový výhled nabízí takové body jako Tanvaldský Špičák, Sněžné jámy, Kotel, Tanvald, Černou studnici i Ještěd. Zřetelný je také smržovský viadukt.



Přišel večer a my jsme začali nosit věci z auta. Poté jsme zjistili, že naše výstroj není kompletní. Zapomněli jsme doma lyžařské boty. Naštěstí jsme v lyžařském městě, kde jistě boty půjčují. Ještě, že mě napadlo vzít s sebou do půjčovny lyže.
,,Vy zrovna máte typ vázání, na kterej boty už nepučujeme,“ zněla špatná zpráva od prodavače.
Neházel ovšem flintu do žita. Ještě tu byla šance, že zítra ráno nám boty půjčí na Rýžovišti. S nějakou nadějí odcházíme domů a uvidíme tedy zítra.

Ranní procházka s Godym byla delší než obvykle. Chtěli jsme ho pořádně vyběhat, aby vydržel sedm hodin doma, což se ale běžně stává. Po procházce volám do půjčovny na Rýžovišti, kde také neuspěji.

 Ranní Kamenický vodopád

Přichází čas na plán B, což je pěší pochoďák z Horních Míseček do Harrachova. Luboš je tak hodný, že nás do Míseček vyveze autem, ale ke konci už to není žádná legrace. Silnice rozhodně není v dobrém stavu. Dopravní značka nás nakonec pouští pouze na parkoviště v Dolních Mísečkách. Zde se loučíme s Lubošem, který si jako vždy pojede po svých cílech a my vyrážíme na túru.
Začínáme v 800 m n.m., což jsme nečekali. Navíc už máme v nohou nějakých 5 km z rána. Sněhu je zatím málo a po zpevněné cestě, nyní udusané sněhem, se jde dobře. Rychle doháníme 200 výškových metrů, v nichž jsme chtěli původně začít. V Horních Mísečkách je pěkně živo. Aby ne, je neděle a hezké počasí. Jde o nejvýše položenou osadu Krkonoš, rozkládající se ve výšce kolem 1000 m n.m. ve svahu Medvědína. Historie Horních Míseček se začala psát roku 1642, kdy zde byla postavena první horská bouda. V tehdejších domech zde bydleli hlavně němečtí horníci a dřevaři, kteří tuto lokalitu nazvali Obere Schüsselbauden. V polovině 20. století zde probíhal rudný průzkum, z něhož se do dnešní doby zachovaly zbytky hald hlušiny. Dnes jsou horní Mísečky lyžařským a rekreačním střediskem.

 Horní Mísečky

Jak tak procházíme centrem obce, míjejí nás dva chlápci s krosnami. Jeden z nich mi je povědomý, ale při pohledu na mě je on také v klidu. Asi se mi to zdálo. Nicméně jdou kus cesty před námi a já si je pořád prohlížím. Nakonec mi to nedalo a fousatého chlápka jsem oslovil.
,,Bořku čau.“
,,Ahoj,“ odpověděl a podal mi ruku, přitom překvapeně nevypadal.
Asi si také nebyl hned jistý. Navzájem jsme si představili parťáky a sdělili si, proč tu jsme. Tohoto sympatického chlápka jsem viděl zatím dvakrát, jednou narychlo v Praze na nádraží a podruhé loni v červnu u kámoše Honzy v Bruselu! Tady bych ho rozhodně nečekal. S kámošem absolvovali dvoudenní pochod po Krkonoších a dnes se vracejí domů. To my teprve začínáme a to pěkně zostra.


Čeká nás ještě 400 výškových metrů na Vrbatovo návrší, místy i po trase běžkařů. Abychom se jim co nejvíce vyhnuli, jdeme po žluté značce. I když tudy běžkařská trasa nevede, dobrodružnější povahy po ní stejně jezdí. Je totiž prudší, než ta oficiální. Z toho ale moc radost nemáme. Za prvé je cesta uježděná a za druhé nemůžeme pustit Godyho na volno. Nad 1200 m n.m. zmizel les a otevřely se krásné výhledy na jih. I dnes vládne údolní mlha a o to je to hezčí. Co ale náš kámoš Luboš, ten si to asi tolik neužívá. Za námi se tyčí vysílač na Černé hoře, pod námi se kroutí údolí Jizerky a před námi vystupuje mohutná hora Kotel. I v těchto výškách je sněhu akorát. Na své si přijdou tedy lyžaři i pěší turisté.

 Údolí Jizerky
 Kotel
Vrbatova bouda

Vrbatovo návrší měří 1415 m n.m. a je součástí hřebene s názvem Krkonoš. V jeho svahu stojí Vrbatova bouda pojmenována po lyžaři Václavu Vrbatovi. Zde přemýšlíme o nějakém občerstvení, ale když vidíme ty davy, odkládáme to na Dvoračky. Jdeme se ale pokochat výhledem na samotný vrchol. Zde stojí mohyla Hanče a Vrbaty, dvou kamarádů, kteří zahynuli při sněhové vánici v rámci mezinárodního mistrovského závodu v běhu na lyžích. Dne 24. března 1913 ráno ukazoval teploměr příznivých 8°C a to přimělo tyto dva chlapce vyjet pouze v košilích a bez rukavic. Osudným se jim stala změna počasí a následná sněhová vánice. Z vrcholu se kocháme pohledem na Labský důl, nad nímž poznávám Violík a Sněžné jámy. Na východě vykukuje Sněžka a pod ní je vidět Luční bouda.

 Mohyla Hanče a Vrbaty s výhledem na Violík, Sněžné jámy...

...a Sněžku s Luční boudou

Opouštíme žlutou značku a po zelené míříme k Harrachovým kamenům. Od tohoto skalního seskupení je výhled pro změnu jižním směrem, na Ještěd a Jizerské hory. Přímo před sebou máme Kotel a pod sebou Kotelní jámu. Pod Růženčinou zahrádkou pramení Mumlava. My se zde napojujeme na červenou značku, která nás přes sedlo mezi Lysou horou a Kotlem dovede na Dvoračky. Při prudkém sestupu musíme každou chvíli sledovat projíždějící lyžaře. Zajímavý byl jeden chlápek, který zde byl s dcerou a na svah si vůbec netroufal. Nakonec sundal lyže a šel pěšky. Udělal bych to také tak.

 Harrachovy kameny a výhled na Jizerské hory

Výhled na Ještěd cstou na Dvoračky

Na Dvoračkách je také dost lidí, ale chata je dost velká na to, aby se sem všichni vešli. My zaujímáme místa v zadní části restaurace a těšíme se na teplé jídlo, jímž se zahřejeme. Pejska uložíme na lavici, kterou mu vysteleme bundami. Díky Godymu má synek u vedlejšího stolu zábavu. Jeho mladá máma je v klidu, hraje si s mobilem. Nakonec jsme ho pobídli, ať si našeho miláčka klidně pohladí. Najednou se rozpovídal on i jeho maminka.
Dvoračky je název lokality, kde se nacházejí dvě horské boudy. První zde stála právě bouda Dvoračky, postavena v roce 1707 rodinou Scheierovou pod názvem Rokytenské dvorské boudy jako horská zemědělská usedlost. Choval se zde dobytek, pasoucí se na okolních loukách. V roce 1893 bouda vyhořela a byla přestavěna hrabětem Janem Harrachem na hojně navštěvovaný hostinec. V roce 1921 proběhla pozemková reforma a při ní bouda přešla do rukou státu. Do 2. světové války boudu několikrát navštívil prezident Edward Beneš se svou manželkou. Oba Krkonoše milovali a trávili zde často dovolenou.
Koncem 20. let 20. století vyrostlo hned vedle Dvoraček hospodářské stavení. V roce 1930 ho odkoupil pan Štumpe a pojmenoval ho Štumpovka. Za totality bylo stavení provozováno jako turistická ubytovna a ta rok po revoluci vyhořela. V roce 1991 odkoupil Jiří Justicz neudržované Dvoračky a pozemek po vyhořelé Štumpovce. Od té doby on a jeho rodina úspěšně podnikají v této lokalitě a dostali ji na takovou úroveň, jakou vidíme dnes.

Dvoračky

Posilněni pokračujeme po zelené k rozcestí Ručičky a naše trasa se chýlí ke konci. Mlha o něco klesla, a tudíž se ukázaly takové kopce jako Kozákov či Černá studnice. Ve střehu musíme být dvakrát, když přecházíme sjezdovky ve svahu Lysé hory. Jinak se nic zvláštního neděje. Po zelené pokračujeme až do Rýžoviště, kde naše trasa končí. Zde na nás čeká Luboš s autem a zbytek cesty na základnu se svezeme.
No hezky jsme se prošli. Ani nás moc nemrzí, že jsme zapomněli boty doma. Myslím, že jsme si to užili víc pěšky než na lyžích. Já mám radši chůzi než běžkování, Janča byla ráda, že je Gody s námi a on jistě také. Jediný mínus je, že budeme muset zaplatit za půjčení lyží, i když jsme na nich nejezdili. Nakonec na nás byli v půjčovně hodní a neplatili jsme plnou taxu.

pondělí 13. ledna 2020

Vrcholy Českého středohoří 29. - Milešovský Kloc, Kletečná


Milešovský Kloc (674 m)

Tento vrchol najdeme západně nad Milešovem, ostatně podle něj má i své jméno. Milešovský Kloc se zvedá do výšky 674 m n.m. a je 13. nejvyšším vrcholem Českého středohoří. Je to trachytový kopec se smíšeným lesním porostem. Vrcholové partie jsou porostlé bučinou, z níž se vymyká normálu přes 20 metrů vysoký rozložitý buk, srostlý asi z třinácti kmenů a s obvodem kmene čtyři metry. Na severní straně dominují břízy a v nižších partiích najdeme ostatní druhy dřevin, i jehličnaté. Ve svazích najdeme deskovité sutě a především na jižní straně skalní stěny.
Přístup na vrchol je pouze po neznačených cestách. První vede z rozcestí na červené značce s názvem Pálečská cesta. Druhá od silnice mezi obcemi Milešov a Kostomlaty. Pod svahem se obě cesty spojují. Výhledy zalesněný vrchol nenabízí.



 Milešovský Kloc od jihovýchodu
Cesta na vrchol

Vrchol
Výhled na jih

Kletečná (709 m)

Jedna z šesti sedmistovek a sedmá nejvyšší hora Českého středohoří se jmenuje Kletečná a tyčí se do výšky 709 m n.m. severně od obce Velemín. Má charakteristický kuželovitý tvar a díky tomu společně s Milešovkou tvoří známé panorama této části středohoří. Zalesněná znělcová hora vznikla vypreparováním lakolitu, jenž byl vyzdvižen z hornin tvořených křídou. Na svazích kopce lze najít mrazové sruby a deskovité sutě. Na jihozápadní straně je rozlito kamenné moře, jež jediným výhledovým místem Kletečné. Vrcholové partie jsou pokryty řídkým listnatým lesem.
Výhled jihozápadním směrem začíná pohledem na Lovoš, dále pokračuje na západ přes Boreč, Košťálov, Ostrý, Oltářík, Hradišťany, Lipskou horu, Milešovký Kloc a Milešovku. Východním směrem lze z průseku vidět Varhošť či Radobýl a mezi stromy se objevuje i Ještěd.
Na vrchol Kletečné vede pouze neznačená cesta ze stejnojmenné obce. Zde najdeme kapličku z 1. poloviny 19. století. Široká lesní cesta vede kolem vrcholu. Z ní odbočuje nahoru prudší pěšina. Ze západní strany lze začít výstup z rozcestí Paškapole - hájovna na zelené značce.

Kletečná z jihu

Cesta na vrchol

Vrchol
Výhled na západ
Výhled na Boreč, Košťál, Hazmburk