středa 19. června 2013

Krušné hory - Neuhausen, Schwartenberg, Jedlová

V nížině vládne vedro až praští, tak hurá do hor :-) Poděkování Frantu Andělovi, že se zmínil o vlacích na Moldavu, které už jezdí, takže jsem se nemusel moc přemlouvat. Už delší dobu přemýšlím o vrchu Schwartenberg, který se zvedá nad městečkem Neuhausen a již několikrát jsem ho spatřil při mých jízdách po okolí Hory Svaté Kateřiny. V červnu ještě není zřejmě takový provoz vlakem do hor, tak odjíždíme z Mostu pouze tři party. Kromě mne kamarádka Tereza a její chodič (dnes spíš jezdič) a starší pán z Liberce abysme se později "honili" po horách. V Hrobu ještě nastupuje jeden pár cykloturistů a to je pro tento spoj vše.
Od nádraží vyjíždím na křižovatku a po žluté mířím k prameništi řeky Muldy, u nás zvané Moldavský potok. Po 231 km toku se Mulda u Dessau vlévá do Labe. Po chvilce jsem opět v sedle směr Dolní Moldava, čili se jede hezky z kopce. Skoro na konci vsi stojí po levé straně kostel Panny Marie. Od konce vsi na hranice s Německem už je velmi blízko. Po jejím překročení se projede mezi dvěmi pilíři, které kdysi nesly most dnes již zrušeného kousku trati Moldava - Holzhau. Po kousku této trati se vezu jen k první odbočce, od které stoupám podél bezejmenného přítoku Muldy, abych poté klesal podél Bystrého potoka až k obci Deutschgeorgenthal, což je obdoba Českého Jiřetína, který je od německého oddělen hranicí. Ještě však, než klesnu do Deutschgeorgenthalu, tak potkávám "Terezinu partu," která měla jet na Fláje, ale asi jsou občas jako já, který měním plány kolikrát za pochodu. V Deutschgeorgenthalu se chvíli zdržuji, abych poté přijel k přehradě Talsperre Rauschenbach. Ten napájí říčka Flöha, u nás pod názvem Flájský potok na stejnojmenné přehradě. S flájskou má společné i to, že je také na pitnou vodu. Při kochání na hektolitry vody koukám, kdo že mne to opět dojíždí. Zdá se, že Fláje definitvně nebudou, což se potvrzuje po již posledním rozhovoru. Poté se definitivně rozjíždíme na jiné směry. Ovšem smutno mi rozhodně nebude, u hráze mne dojíždí liberecký cyklista a tak nějak spolu pokračujeme podél toku Flöhy. V nejnižší části obce Cämmerswalde nám hatí plány parta, opravující silnici. Volíme variantu po cyklostezce, která vede ve svahu a dobře děláme. Najednou se objevuje krásné panorama Neuhausenu, které bych teda nečekal. Mají zde kromě kostela, také koncové nádražím tratě do Chemnitzu, která však svůj provoz začíná až v Olbernhau. Dominanta města je zámek Purschenstein, tyčící se nad městem. Neuhausen je dokonce i zapsán v Guinessově knize rekordů, díky největšímu louskáčku na světě, měřícím 3,86 metrů. Louskáčky mají zde i své muzeum. Kdo si chce prohédnout zámek, který není otevřen pro veřejnost, musí si trochu šlápnout do kopce, ale stojí to za to.
Liberecký kolega se mi kamsi ztratil, abych ho dojel při stoupání Mosteckou ulicí (Brüxer strasse), odkud je pěkný pohled na město. Mostecká ulice podle města Mostu, do kterého je z Neuhausenu 29 km. Můj další cíl byl vrch Schwartenberg. Kolega se ještě rozmýšlel, tak jsme se domluvili, že kdyžtak mne najde na vrcholu. 200 výškových metrů se zdolalo takřka samo, až jsem se sám divil. Na Schwartenbergu stojí horská chata, je tu spousta místa k venkovnímu posezení. Na vrcholu je kříž, i vyhlídková terasa s mapkou výhledu. Když vycházím z restaurace, spatřím kolegu a mávám na něj černým pivem, který jsem ochutnal. Chuťově celkem dobré, lehce karamelové, ale s chlazením to žádná sláva není. S kolegou se loučím definitivně poté, co dopije on své pivo a já se ještě kochám výhledy.
Teď mne čeká delší jízda z kopce na hraniční přechod do Mníšku, kde podél hranice sjíždím do Nové Vsi. Zde od přechodu do centra se jede do kopce, tak do toho šlápnu. Po chvíli zvěstuji za zády cyklistu na silničním kole. Chvíli jsem ve předu já, ale nad kostelem mne cyklista předjíždí. Já však se za ním držím na mém trekovém kole ještě docela dlouho, až ke křižovatce do Hory Svaté Kateřiny. Měl jsem takový pocit, jako by mi chtěl ujet, ale nedařilo se mu to.
Na třetí pokus nalézám otevřenou kavárnu v Nové Vsi, v 800 m n.m., kdo by to byl řekl. Jen ty zákusky tomu chyběly, co zrovna dnes nebyly. Dopíjím kávu a Kofolu a pevně rozhodnut odjíždím po červené značce ke Dřevařskému rybníku. Podle mladé dvojice putujícím stejným směrem odhaduji, že rybník je ke koupání. Snad poprvé na svých toulkách se přemluvím a nějakých 10 minut svého dnešního času mu věnuji. Ono totiž zde v horách o moc chladněji oproti nížině moc není. Od rybníka se pouštím po neznačené stezce pod Medvědí skálu, z které je prý výhled. Pujdu se na ní podívat, jestli mne ovšem nesežerou mouchy, které kolem mne krouží jako Sputnik. Ujet do kopce po lesní cestě jim nejde a mezítím zahučím po kotníky do bažiny. Na vrcholu opravdu skalka je. Na jejím nejvyšším místě naštěstí fouká vítr, takže mám chvíli od much klid a můžu se rozhlížet. Dnes je opar, ale za vyfoukaného počasí odsud musí být předaleká viditelnost. Zapomněl jsem dodat, že posledních pár metrů jsem stoupal již bez kola, opřeného o smrček. Kolo bez problémů v lehce nepřehledném terénu nalézám a jede se na Jedlovou.
Tam se od Medvědí skály musí cestou prudce dolů a od rozcestí Červená jáma je to už po modré značce jen kousek. Jak dlouho jsem se sem už chystal a najednou jsem konečně zde. Na vrcholu Jedlová u Chomutova, ve výšce 853 m n. m., kde stojí vysílač a výhled odsud není skoro žádný. František mi jistě promine, že mne sem chtěl vzít, ale dnes jsem se toulal už fakt blízko, neodolal a prostě sem přijel. Krom toho ale, že jsem si Jedlák mohl konečně odškrtnout, tu zas tak extra nic moc není. A proto jedeme dál. Po neznačené, nejkratší cestě sjíždím do Vysoké Pece. Cestou se ve svahu občas objevují výhledy na Chomutovsko. Už je to uděláno, už je to hotovo a já mířím na jirkovské nádraží, kde se tachometr zastavil na 62 km, 921 nast.m. a 897 m n.m.

Talsperre Rauschenbach, Neuhausen - louskáčky, pohled na město, Schwartenberg s výhledem,
Medvědí skála, Jedlová









úterý 18. června 2013

Želinský meandr

V roce 2007 jsem si projel Želinský meandr a dnes jsem si dal "opáčko." Takto se jmenuje zákruta Ohře pod Kadaní, naučná stezka a přírodní památka. Název dostala podle vsi Želina na pravém břehu řeky.
Výstupní místo je tím pádem jasné. Z Prunéřova mířím do centra Kadaně. Slunce praží už od rána, ale pořád lepší než déšť. Začátek naučné stezky je u mostu přes Ohři, od kterého je nádherný pohled na řeku a město. Stezka vede po levém břehu. Snáším kolo po schodech a loudám se po směru toku. Cesta ještě není po velké vodě suchá a kopřiv s trávou je také dost. Já dobrák si vzal ještě ke všemu sandále. Podjíždím most pod "Doupovskou dráhou" a stav cesty se nemění. Na protějším břehu spatřuji želinský kostelík, který jsem navštívil nedávno a po sléze se zjevuje i samotná obec. To už ale přijíždím k želinskému jezu, za kterým už pokračuji po asfaltu. Bodejť ne, silnička totiž vede k malé vodní elektrárně Želina. Předtím se ale kochám Havranní skálou na jejímž vrcholu jsem pozoroval Želinský meandr z výšky.
V Kadani se uvažovalo o stavbě vodní elektrárny již v roce 1903 a během pár let se tak stalo. Rekonstrukce želinské elektrárny začala v roce 1991 a o čtyři roky později byla opět uvedena do provozu. Podle mého názoru je to pěkná stavba.
Dále za elektrárnou pokračuje cesta podél bývalého náhonu. Zde je cesta suchá a ne tak zarostlá. Těsně předtím, než se Ohře ohne směrem k Nechranicím se chci pustit z lehkého svahu. Kolo se "šprajclo" o kámen a z lehkého svahu nastává těžký pád! Kamenem dostávám vedle pánve, řídítka jsou v hlíně a pod nimi... foťák!! Dobrý, přežil to. Teď ještě vyndat nohu z pod kola abych zjistil, že krom zad a odřeného lokte je vše dobré.
Cesta podél řeky se opět zhoršila. No jasně, když dál už naučná stezka nevede. Jen vyšlapaná cesta která končí kdesi a jet se po ní rozhodně nedá. Vracím se zpět k místu pádu a odsud vede ona stezka vzhůru do kopce, přesně tak, jak jsem po ní šel před lety. Už než jsem sem jel, jsem byl rozhodnutý, že to udělám jak minule. To znamenalo vytlačit kolo nahoru na silnici Kadaň - Nechranice. Leje ze mne ještě víc než doteď, ale přece se nebudu vracet tolik kilometrů zpět, když tohle byly jen 2 minuty dřiny. Každý, kdo zde jede autem si musí všimnout pohledu na Želinský meandr, který stojí rozhodně za zastavení. Ale ne všichni jsou tací, a jak by pak ta doprava tady asi vypadala, že.
Odsud volím svižnější tempo. Jednak jsem se už dost brzdil a také dráty a komíny nejsou zrovna romantické komíny. Ano, jedu kolem elektrárny Tušimice. Po pár kilometrech se přede mnou zjevuje kopeček Běšický chochol, ale ten je celkem daleko od silnice, což neplatí o Čachovickém vrchu. Vidím dokonce vyjetou cestu v poli. Přes toto pole se tedy pouštím pod vrchol, ale nečekejte nějaký Říp. Jde o menší kopeček, ale s pěkným výhledem na Nechranickou přehradu. A to jsem přesně chtěl.
Kolem Čachovické zátoky už je to na hráz kousek. Na ní se nakonec dostávám pouze po schodech od vsi Nechranice, v které je ve spodní části schovaná nenápadná náves s kapličkou. Původně jsem chtěl jet do Žatce přes Chbany, ale nakonec volím cyklostezku "Chmelovelo," se kterou se její tvořitelé chlubit nemůžou.
Vodní nádrž Nechranice je s rozlohou 1338 ha pátou největší u nás a také s nejdelší sypanou hrází ve střední Evropě - 3280 metrů. Zatopeny byly obce Běšiny, Chotěnice, Čermníky, Dolany, Drahonice a Lomazice. Postavena byla v letech 1961 - 68. Přezdívá se jí také Severočeské moře.
Jet po cyklostezce "Chmelovelo" znamená míjet bývalý zámeček ve Vičicích, polo rozpadlý kostel ve Stranné, obec Přívlaky, či "zahradní trpaslíky" ve Stroupči. Kvalita cesty se různí. Nejprve asfalt, poté kamenitá cesta a nakonec uschlé rozježděné bahno. Konečně vjíždím do Žatce a přemýšlím, jestli dojet domů na kole, či vlakem. Nakonec do sebe klopím pivo u Konopásků a při zatažené, bouřkové obloze odjíždím vlakem do Postoloprt. Odsud budu doma dřív na kole, takže ještě 7 km k dobru. Celkem mám tedy dnes ujeto 51,8 km. Z mraků nakonec nic nebylo, aspoň u nás v Lounech.

Havranní skála, VE Želina, Ohře ze silnice, v. n. Nechranice z Čachovického v.,
Nechranice - náves







pondělí 17. června 2013

Podruhé do Strupčic, tentokrát úspěšně

Jak již to přes léto bývá, je hřích po noční jít spát, když je slunečno a člověk je relativně schopný fungovat. Viditelnost dnes byla slušná, tak vyrazím na druhý pokus do Strupčic na rozhlednu. Minule se zatáhlo, tak jsem to stočil na Písečný vrch.
Z Loun vyjíždím po deváté hodině v triku, kraťasech a sandálech. Čeká mne tak hodina a něco jízdy, říkám si. Hned od začátku jsem šlápl do pedálů, ve kterých nějak podezřele začíná praskat. Dobroměřice a Lenešice jsem prolétl a vznesl se ke Břvanům. Zde na křižovatce jsem zvolil zlatou střední cestu a zamířil do Výškova, Blažimi a přes Moravěves se ocitl v Havrani, kde jsem byl za hodinku a měl najeto 20 km. To, co jsem vystoupal do Havraně jsem ztratil do Saběnic. V cestě mi stály už jen Sušany, kterými protéká Sušanský potok a Hošnice. Ve Strupčicích jsem byl nakonec až po hodině a půl. Ve vsi byl pohled rozhledny a mohlo se tedy vyjet k ní. Ve výšce 298 m n.m. jsem byl celkem snadno a u rozhledny mi tachometr ukazoval rovných 30 km najetých od baráku. Ve stejnou chvíli přišli k rozhledně žáci místní školy, ale jen se podívali do jámy po těžbě uhlí, kam budu zírat i já, a učitelka zavelela k ústupu, zřejmě zpět do školy.
Rozhledna se jmenuje Maják a je celkem nízká, dřevěná. Výhled je na Krušné hory, České středohoří a nad okolími kopečky vykukují Doupovské hory. Na jih trochu vadí výhledu elektrické vedení.
František se jede válet na Matyldu, ale tam za ním nestačím dojet, jelikož dnes mne tlačí čas.
Od rozhledny se spouštím dolů z kopce s vidinou zkratky do Hošnice. Místo toho objevuji prašnou cestu kamsi na východ. Napadlo mne, že by mohla vést na komořanskou silnici. Naštěstí šli naproti dva z auta a pes. Ti byli pouze u rybníku se psem, tak jsem radši jel zpět po asfaltce která vedla pod rozhlednou a nakonec jsem vyjel u sportovního areálu ve Strupčicích. V Hošnici jsem to "ohnul" na Malé Březno, abych se vyhnul stoupání přes Havraň. V Malém Březně začíná cyklostezka po bývalé trati Počerady  - Vrskmaň a já se vydávám po ní. Jede se celkem pohodlně a na silnici se dostávám v Poleradech. Do Loun jedu trasou jako vždy, akorát s objížďkou z Počerad do Břvan přes Výškov, kvůli opravě silnice.
Celá trasa dala asi letos nejrychleji najetých 64 km. 
Nastoupal jsem pouhých 340 metrů. (311 m n.m.)

Strupčice, rozhledna a výhled na České středohoří, Krušné hory





neděle 16. června 2013

Nový Hrad Jimlín

Takto se jmenuje zámek 5 km jižně od Loun. Prohlédnout si lze nádvoří, zámeckou věž s dalekým výhledem a provádějí se zde i prohlídky s průvodcem. A když píši daleký výhled, tak to myslím vážně. Občas se povede, že z věže zahlédnete Ještěd. Ale hlavně zde mají zámecký šenk s posezením i na nádvoří.





Včera a dnes jsem na zámek poprvé letos zajel. Včera to byla historicky první jízda s mým otcem Pepou, takže si s ním odškrtávám prvních 13,7 km.
Dnes jsem cestou zpět jel až přes Cítoliby, což bylo 18,6 km.

Kdyňsko, Svatojakubská cesta

Další na řadu mých delších cykloakcí přišla Kdyně a její okolí. Původně jsem chtěl vyrazit už v neděli 9.6., ale kvůli počasí jsem to odložil na 11.6. Těšil jsem se, že během tří dnů navštívím Kdyni, Koráb, Rýzmberk, Hoher Bogen, Klatovy, Nepomuk a jiná místa.

Z Janovic do Kdyně přes poutní místa (11.6.)

Přivstal jsem si velmi brzy a odjel prvním Plzeňákem. Střela se nevylila, dlouhodobá výluka také nebyla, čili ideální stav. Jenže před Žihlí přišla průvodčí, že před Mladoticemi přejeli krávy, takže tím autobusem jsme jeli stejně. Následkem bylo 45 minut zpoždění. Ještě, že do Klatov to z Plzně jezdí každou hodinu, takže v Janovicích nad Úhlavou jsem vysedal po 10 hodině.

Hned za nádražím mne v rozletu přibrzdil vlak odjíždějící do Kdyně a Domažlic. Tam já si hezky už ale dojedu na kole. Pochopitelně jsem jel hned do kopce, a to přes Veselí do Miletic. Nad vsí stojí ve výšce 642 m n.m. na vrcholu kaple sv. Markéty, můj první dnešní cíl. Ten už mne upoutal naposledy, když jsem projížděl podél Úhlavy. Od kaple byl výhled do kraje velmi omezen. Byl vidět pouze Ostrý, považovaný za nejhezčí šumavskou horu. Německy Osser a často přezdívaný Prsa Matky Boží.
Přes Libkov jsem se celkem rychle dostal k místu jménem Dobrá Voda nad Pocinovicemi. Stojí zde kostel s kaplí, v které je studánka. Takováto pěkná místa v lese mám rád. Do Pocinovic odsud vede křížová cesta. Liší se od jiných tím, že její svaté obrázky jsou pod železnými dvířky. Cesta byla prudce z kopce, ale nejelo se špatně.
V Pocinovicích jsem se zdržel pouze chvilku na obecním úřadě a namířil jsem k Orlovicím, kam vede cyklostezka kolem vrchu Havranice. Z romanticky položené osady jsem po další cyklostezce a kolem dalšího kopce přijel k Liščí hájovně. Odsud vede červená a zelená značka k dalšímu poutnímu místu. Je jím kaple sv. Bernarda, zvaná též Medvědí. Tato byla zcela schovaná mezi stromy. Ze svahu u pole je pěkný pohled na hřeben Českého a Bavorského lesa s Hoher Bogenem a Čerchovem. Dále po červené jsem chtěl dojet do osady Červené Dřevo, jenže jsem sjel ze značky a přes pole, potůčky vody a bahno jsem se ocitl ve Flekách. Typická pohraniční obec. Nicméně do Červeného Dřeva to bylo odsud 1 km. Zde se nacházejí základy kostela. Ten v roce 1953 vyhořel a v roce 1957 byl zbořen. Vzhledem k blízkosti hranic s Německem jeho základy byly odkryty až v roce 1991.
Vrátil jsem se zpět do Fleků, abych mohl pokračovat do Všerub po signálce. Zde jsem si nemohl nevzpomenout na mého kamaráda Frantu, který je milovníkem těchto cest a míst. Nejdřív jsem musel překonat ohradu s krávami abych přes říčku Kouba dorazil do bývalé obce Sruby, z které zbyla pouze rota a jeden polorozpadlý dům. Další podobnou obec Švarcavu už připomínala jen informační tabule. To už jsem byl na dohled obci Všeruby, ležící na hranici s Bavorskem. Když jsem byl na půli cesty do Hájku, všiml jsem si cyklostezky, vedoucí spodem podél rybníku. Nad Hájkem mne čekal poslední dnešní "sakrál" na kopci. Byl jím kostel sv. Anny na 515 m n.m. vysokém vrchu Tanaberk. Je zde spoustu míst k posezení, i zastřešených a ze svahu je další pěkný pohled na pohraniční pásmo Českého a Bavorského lesa. Od Hájku na vrchol to s kolem jde pouze tlačit, ale z druhé strany od Nové vsi jsem lze i dojet. Z Hájku jsem byl za okamžik v Brůdku, kde stojí kostel sv. Václava, od kterého je výhled na okolní kopce ještě o něco lepší, než od sv. Anny.
Do Kdyně přijíždím v 16:30 a telefonicky zjišťuji, jak vypadá situace na hradě Rýzmberk.
"Mám do pěti, ale já na vás počkám," zněla odpověď. 200 výškových metrů jsem zvládl za 20 minut. Naštěstí tam majitel nečekal sám, ale se známým a chvíli po mne dorazil "biker" z Liberce, kempující na Babylonu. Rýzmberk je zřícenina hradu s věží, která slouží k rozhledu a je v seznamu rozhleden. Já zde byl už po čtvrté a rád. Koho zajímá co vše jsem viděl, tak toho bylo hodně. Nejvzdálenější body byly Přimda, Velký Zvon nebo Pancíř. Po kochandě jsem si v klidu mohl dát tradiční odpolední nápoj, což je káva. Předtím jsem ale do sebe kopl jedno pivo. Akorát ta oplatka nebyla. Pak už jsem nechal kola koulet se z kopce dolů do Kdyně, kde jsem měl na 2 noci spaní.
Rodinný penzion Kraus najdete pouze na webu obce Kdyně, ale je to velmi příjemné prostředí v obci Brnířov, přiléhající ke Kdyni. U rodinného domku majitelů se nachází budova s třemi pokoji a obsaditelností pravděpodobně pěti lidí. Dále dvůr s posezením, houpací lavicí, pergolou a krbem. Všude kolem je přitom spousta zeleně.
Když k tomu přibyde pěkná hospůdka v hasičárně se sympatickou výčepní, tak se tu musí líbit každému nenáročnému turistovi.
První den, který celý proslunilo slunce jsem najel 55,3 km a nastoupal 1149 metrů. 653 m n.m. jsem vyjel nejvýš, pod hradní věž Rýzmberku.

Sv. Markéta, Dobrá Voda, Červené Dřevo, Sv. Anna, Rýzmberk a pohled na Český les s Čerchovem






 

Eschlkam, Hoher Bogen, Dračí jezero, Koráb (12.6.)

Probouzím se do slunečného rána, ale mezi nebem a zemí vládne opar. Což není pro výhled vůbec dobré a to mne dnes výhledy čekají. Nejdřív ale chci navštívit německé příhraniční městečko Eschlkam, kam se jede přes Všeruby.
Z Brnířova jsem vyjel do kopce ke kolejím a rovnou přes Prapořiště, aniž bych jel přes centrum Kdyně, jsem nabral směr Všeruby. Před opuštěnou celnicí na hranicích stojí u silnice kámen, který upozorňuje, že tudy vede Svatojakubská cesta, ale o té až později. Po cestě zjišťuji, že kopec Hoher Bogen, na který chci vystoupat je v oparu a Prsa Matky Boží oproti včerejšku hledám marně. Dorazivší k říčce Kouba, který se v Německu stává Chambachem se rozhoduji, že na Bogen nepojedu. Škrábat se na kopec, nic nevidět a ještě poté možná oželet Koráb se mi nechce. Kupodivu jsem se nepřemlouval dlouho k tomuto kroku. 
Nad Chambachem je most, na kterém je socha sv. Jakuba coby poutníka. Centrum Eschlkamu se nachází na kopci, takže si ještě musím kousek šlápnout. Infocentrum na radnici nacházím z potížemi, ale nacházím. Náhradní plán za Bogen jsem zvolil nové Dračí jezero (Drachensee) nedaleko Eschlkamu. Jel jsem k němu po silnici vedoucí do měst, které by se dali volně přeložit jako "Furt v Lese" (Furth im Wald) a "Lesní Mnichov" (Waldmünchen). Kolem vede silnice nebo zpevněná cesta, z které je pěkné panorama jezera s Čerchovem v pozadí. Jsou zde i informační tabule v češtině. Dokonce jsem se dozvěděl, že nad jezerem na kopci Dieberg je rozhledna, takže si pamatuju a příště sem zavítám. Zpět na hranice jedu přes obce Östbühl, Gaishof a Schachten. 
Z Všerub odbočuji na cyklostezku, o které jsem včera zprvu nevěděl a po rovině, oproti silnici, zdolávám úsek do Hájku. Už předtím jsem si zvolil cestu zpět do Brnířova přes Novou Ves, ale zas tak po drátku to nepůjde. Ne, že by se jelo špatně, naopak. Po "moderní panelce," projetí Novou Vsí a vystoupání nad ní objevuji na rozvodí Severního a Černého moře něco jako vyhlídku či posed. Místo je pěkně udělané, osazeno informačními tabulemi, lavičkami s přístřeškem. Vyhlídka stojí na soukromém pozemku. Do dneška jsem o ní nic neviděl, neslyšel. Osser a spol. už vykoukly z oparu a z dáli se (mi) smějí. Ale já jsem v klidu. 
Odsud do Brnířova je to pouze a jen z kopce. Na základně si odlehčuji a odjíždím za dalším dobrodružstvím, kterým je Nový Herštejn a Koráb. Nejdřív se však nechám zlákat cukrárnou na náměstí. Aspoň doplním cukry. Radnice odbíjí 15 hodin a mne čeká 320 výškových metrů na vrch Koráb. Místo hlavní silnice kolem kempu Hájovna, kde jsme byli s mamkou a bratrem na dovolené v roce 1995, volím silničku kolem hřbitova a dobře dělám, z cesty je pěkný pohled na Koráb a okolní kopce. Kde končí zahrádky, končí i asfalt a na rozcestí z červenou značkou musím po cestě. Chvílemi tlačím. Nad rozcestím U Křížku se dostávám opět na asfalt a po něm musím ještě překonat hřeben a dostat se na cestu za horizontem, která mne dovede k Novému Herštejnu. Ze strachu ztráty výšky volím cestu po červené značce po hřebeni, která však vede cestou necestou. Nic hrozného se ovšem nestalo. Z Vejpřahů jsem se kus k Herštejnu vrátil.
Nový Herštejn. Zřícenina hradu se vstupem na vlastní nebezpečí a ukrytá mezi stromy. Odsud jsem se vrátil na rozcestí Vejpřahy a dále na vrch Koráb, kam to bylo ještě něco přes 100 výškových metrů. Na vrchol jsem dojel patřičně zapocen, ale jedno pivko to spláchlo. 
Koráb, 773 m n.m., nejvyšší vrchol Švihovské vrchoviny (a mé dnešní trasy) s turistickou chatou a rozhlednou na vrcholu. Nynější rozhledna je už třetí na stejném místě. Po dvou dřevěných zde vyrostla ocelová, současně sloužící jako vysílač. Dokončena byla roku 1992. Po vystoupání 144 schodů jsem byl překvapen tím, jak se rozpustil opar a bylo vidět krom toho samého co z Rýzmberku i do Plzně. Jen Radyni jsem nenacházel. Znovu se vracela myšlenka o Hoher Bogenu, ale bylo to mé svobodné rozhodnutí a touto dobou už bych tam dávno nemohl být. 
Kdyně - město fešných žen v dospělém věku. Další z nich mne fotila před rozhlednou. Poté už jsem nadobro opustil Koráb a po žluté sjížděl do Branišova. Cesta nic moc, ale z kopce se to dalo. Branišov se nachází ve výšce 650 m n.m., je zde kaple sv. Josefa a pěkný výhled k jihu. Do Modlína se odsud musí kus do kopce kolem kapličky u pramene říčky Andělice a pak lesem z kopce. Jde o osadu z pár domy. Po zelené a žluté značce jsem se dostal do Loučimi a zde už konečně byla silnice. Do Brnířova už se muselo ujet jen pár kilometrů, i když vlnících.
68,4 km a 1150 nastoupaných metrů jsou dnešní čísla.

Eschlkam, Dračí jezero, Kdyňská radnice, Koráb a výhled na sever






Svatojakubská cesta (13.6.)

Nebo také Cesta svatého Jakuba (španělsky Camino de Santiago) je název poutních cest, které vedou do španělského města Santiago de Compostela, kde jsou uloženy ostatky sv. Jakuba, kristova učedníka. Svatojakubská cesta je celý systém cest po celé Evropě. U nás vede Svatojakubská cesta z Prahy a dělí se na severní a jižní větev. Jižní větev vede z Prahy do Všerub a Eschlkamu. Ta je dlouhá asi 200 km a na hranicích přechází ve Východobavorskou větev. Odsud je to do Santiaga de Compostela 2825 km.





Já se rozhodl projet si úsek v Plzeňském kraji na kole a opačným směrem. Přitom jsem volil pouze významné obce či města. Část Eschlkam - Všeruby - Kdyně - Branišov - Modlín jsem zvládl včera, takže dnes mne čeká zbytek až do Rožmitálu pod Třemšínem. Na vlak bych chtěl dojet potom do Březnice.
Vyjel jsem v 8 hodin za opět slunečného počasí. Musel jsem si máknout, takže hlavní, nehlavní silnice, šlapal jsem nejkratším směrem. První zastávkou budou Klatovy. Předtím ovšem musím projet obcemi Loučim, Libkov, Nová Víska, nad kterou je pěkný pohled do údolí Úhlavy od Nýrska až po Klatovy. Aspoň, že ten výšlap za něco stál. Není ale zdaleka poslední.
Do centra Klatov přijíždím po deváté hodině. Místo abych si odpočinul, vyšlápnu si na Černou věž. Prostě mi to nedalo. Zde jsem 410 m n.m. a Plánice, další místo na cestě jsou 580 m, což jsem předem nevěděl. Po pár kilometrech šlapání se přede mnou zjevuje Plánický hřeben s dominantním vrchem Barák (706 m), na jehož vrcholu je vysílač. Po překonání hřebenu se klesání nekoná, jelikož Plánice je celkem vysoko, jak už jsem psal. Ve městě je zajímavá jen radnice na náměstí a Křižíkovo muzeum, takže jedeme dál.
Přes údolí Úslavy se dostávám do obce Kvasetice a podél Plánického hřebenu přes Lovčice mířím do Neuraz, kde si za vsí někdo dělal vánoce a zapomněl sundat ozdobu ze stromu u silnice. To už mi do očí bije Zelená hora s Nepomukem, mou další zastávkou. Byl jsem zde už dvakrát, ale vždy jen na nádraží. Nikdy bych neřekl, že je Nepomuk tak pěkné město. To stojí za delší zdržení v podobě kávy na terase.
Mám ujeto 50 km a posilněn zvedám kotvy a "odplouvám" směr Kasejovice. Celé Nepomucko je samý kopec, takže slovo "odpouvám" je celkem na místě a ani nemá cenu už psát, že do Kasejovic se jelo do kopce. Za Nepomukem na levé straně dominuje vrch Štědrý (667 m) a za Životicemi spatřuji v dáli v oparu Boubín a Bobík. Jak rozmanitá je ta dnešní cesta. Před dvěma hodinami jsem ještě viděl Ostrý a teď toto. Kasejovice jsou oproti Nepomuku pro mne "Déjà vu" a tak se zde nezdržuji. Zde stáčím kola na sever a za kopcem v obci Zámlyní si dokonce užívám celý 1 km v Jihočeském kraji a okrese Strakonice. Následují Mladý a Starý Smolivec. Víte jaký je mezi nimi rozdíl? V Mladém mají Posranou ulici (na požádání pošlu foto jako důkaz) a ve Starém jsem se málem po... já, jelikož mi došla voda a zde nic otevřeného. 
Do Rožmitálu 6 km, to už vydržím. V lese nad vsí opouštím Plzeňský kraj a vjíždím do Středočeského. Na rozcestí "Na Dědku" jsem nejvýš na dnešní trase (682 m) a je to odsud 2 km na Třemšín. Na křižovatce u Trepandy se otevírá výhled na okolní Brdy s vrchem Prahou (862 m),který poznáte podle železobetonové věže na vrcholu.
Rožmitál pod Třemšínem je město pod Brdy se zakulaceným náměstím a kostelem uprostřed. Kousek od náměstí je zámek, který však je veřejnosti nepřístupný. 
Vlak mi odjíždí z Březnice za 40 minut a z Příbrami za hodinu. Pojedu radši do Příbrami. Nad městem se ještě naposledy pokochám Rožmitálem a Třemšínem a z posledních sil peláším (bez rubáše) přes Bohutín do Příbrami, kam se z Rožmitálu z kopce rozhodně nejede. Klesal jsem až k nádraží, kde jsem byl 20 minut před odjezdem. Ideální stav.
Už to zase začíná! Léto, vedro a v krámcích v lednici pouze drahé Coca Coly, Sprity a podobné "hubolepy." Oni prostě spoléhají na to, že lidi si radši koupí drahou, ale chlazenou, než teplou, ale levnou vodu. Ale aby se nepřepočítali! Fakt mě s tím už štvou! Nejsou tací všichni, ale většina jo.
Dost bylo rozčilování. Blažilo mne, že jsem ujel 104 km, projel 3 kraje a 5 okresů. Ráno jsem začínal takřka na Šumavě a skončil v Podbrdí. Zní to hrdě, zajímavé a pestře. Že jsem nastoupal 1415 metrů se vůbec nedivím. Vždyť já ani nemusím k moři. Na Nepomucku jsem jak na vlnách také a když to pálí jak dnes,tak se člověk i opálí.

Černá věž, Klatovy z věže, Nepomuk, Brdy s Prahou, Rožmitál






Na Kdyňsku a do Příbrami jsem ujel 228 km a nastoupal 3714 metrů.

úterý 4. června 2013

Metuje

Tato východočeská řeka pramení u Hodkovic nad Adršpachem ve výšce 586 m n.m. Svou cestu do Labe si vybrala skrz Adršpašské skalní město, Teplice, Českou Metuji, Hronov, Náchod, Nové Město a Jaroměř, kde do Labe ústí pod pevností Josefov. Její délka je 77 km. Nejhezčí úseky jsou ve skalním městě, údolí Peklo pod Náchodem a meandr, kterým obkrouží Nové Město.

Nejslavnějším rodákem je Alois Jirásek, spisovatel, který se narodil v Hronově. Ten však se o řece v žádném díle nezmiňuje. Aspoň já jsem nic nevyšťoural. Rád se toho ujmu místo něj :-)
Kolem Metuje jsem se pohyboval celých 6 dní při toulkách kolem Náchoda, není divu, že mne tam políbila básnická můza.




METUJE



Ve skalním městě,
na kraji Adršpachu,
jak v jiném světě,
bez viny, beze strachu,
vlní se říčka Metuje.

Dřív než však skalami propluje,
zrodí se uprostřed lučin,
kde šum a zpěv nejsou si cizí,
neslyšně z travnatých končin,
ztratí se do lesa a do skal zmizí.


Pestrá je její dlouhá cesta,
skrz skály, údolí, roviny, města.


Skalami proplete svůj tok jak copánek,
jezírko, vodopád, jsou jako bonbónek,
údolím kroutí se přes Českou Metuji,
že na jih zamíří, hronovští děkují.


„Statný jsi mohutný Ostaši,
na mne však tvá síla nestačí.“


Ó Metuje, Metuje,
nevinnost tvou zabije,
z ráje rovnou do Pekla,
Náchodu,
jsi mezi prsty protekla.


Sbohem Nové Město,
opustím tě přes to,
že jsi perla na mé pouti,
snad se svět z toho nezhroutí.


Zhrzené srdce málem se rozskočí,
odmítla Metuje splynouti s Rozkoší,
veliká touha jinde jí pojí,
Jaroměř obejme, s Labem se spojí.


Na konci cesty,
loučení nastalo,
vzpomínky zůstanou,
na věky, na stálo.