sobota 16. listopadu 2013

(Pod) zimní Klínovec a nevětrná Meluzína

Tak nám konečně opravili rozhlednu na Klínovci, což se vleklo od roku 2007. Dnes je ideální den se tam vypravit. Je sice listopad, ale se zimními doplňky a s heslem Milana Silného, "Kdo je připraven, není překvapen," by to myslím mohlo jít.
S očekáváním inverzní situace, vyjíždím v 6:30 z Loun do Chomutova. Když se po 8. hodině solo motorák rozjede směrem na Vejprty, je jasné, že kamarád Martin se nakonec nezůčastní. Ze tří čtvrtin zaplněný vlak se vznáší do hor a v Křimově vystupuje nejpočetnější skupina. Mou konečnou je Kovářská.
Zde nahoře vládne slunečné počasí, ale teplota je pouze 3 stupně. Ze začátku mne stejně čeká zahřívací stoupání, takže zatím se zimou třást nemusím. Vyjíždím směrem na České Hamry a na křižovatce u mostu přes trať odbočuji na Loučnou. Nejprve stoupám pomalu a kochám se sluncem, které skrz stromy propouští paprsky k silnici. Všude kolem se válejí úryvky sněhu. Ten je i na stromech, ale jak svítí slunko, tak je až vidět, jak taje přímo před očima.
Po menším serpentinovém intermezzu jsem se ocitl nad obcí Háj a přede mnou se zjevuje Fichtelberg, král pohoří Erzgebirge, což jsou německy a německé Krušné hory. Sjíždím do Háje a za panoramatem Klínovce a Fichtelbergu si musím vylézt kus na louku, což dělám rád. Jestli tohle je opravdový Háj, tak se do něj rád nechám poslat aspoň jednou denně.
Z Háje vystoupám na hlavní silnici č. 223, které se budu držet až pod Klínovec. Odsud je to 200 výškových metrů, což není už taková hrůza. Pomalu stoupám kolem Ski areálu Klínovec. Značka upozorňuje na tunel. Zprvu jsem se zarazil, ale pak jsem viděl mini tunel pod lanovkou. Proplul jsem i druhý tunýlek a stínem stoupal na křižovatku pod Klínovcem. Silnice ve stínu byla trochu kluzká. Jet z kopce a dupnout na brzdu by bylo nemilé. Ale pomalu do kopce se jelo dobře. Na nebi ani mráček, mlha se drží v údolí, z úryvků sněhu se staly celé verše a já zastavuji na křižovatce, kde odbočím doleva, na vrchol Klínovce.
Po půl kilometru přijíždím na vrchol, kde už je pár cm sněhu, ale nic, co bych na kole nezvládl. Je sobota a tak je zde rušno. Po třech návštěvách Klínovce v letech 2007 - 09, jsem zde od té doby nebyl. Dnes jsem přijel kvůli opravené rozhledně, která vypadá pěkně, ale chátrající hotel v pozadí kazí celkový dojem. Snad se na něj také někdy dostane. Rozhledna ještě voní novotou. Vstupné je 25 Kč a dovnitř se dostanete turniketem. Otevřeno mají denně. V místnosti na vrcholu je interaktivní průvodce okolí a na ochozu mapy s výhledy. Dnes je ale vidět pouze Fichtelberg a špičky Meluzíny a Božidarského Špičáku. Všude kolem totiž vládne inverzní situace, dnes mimořádně vysoká. Být pár set metrů niže, byly by to hezčí pohledy, ale i tam jsem okouzlen.
Klínovec je nejvyšší vrchol celých Krušných hor s 1244 m n.m. Na vrcholové plošině se nachází v současnosti uzavřený hotel, 24 metrů vysoká rozhledna a telekomunikační věž vysoká 80 metrů. Z Jáchymova vede k vrcholu lanovka. Klínovec patří katastrálně k Božímu Daru (4 km západně), ale jeho vrcholem prochází hranice mezi Karlovarským (okres Karlovy Vary) a Ústeckým (okres Chomutov) krajem. Pod severními svahy se rozkládá německé lázeňské město Oberwiesenthal, nad ním se tyčí masiv hory Fichtelberg, která je jen o 30 metrů nižší než Klínovec. V roce 1817 postavilo město Jáchymov na vrcholu vyhlídkovou věž, která v roce 1868 shořela. Tuto první vyhlídkovou věž navštěvovali často i lázeňští hosté z Karlových Varů. V roce 1883 začal krušnohorský spolek z Jáchymova se stavbou kamenné rozhledny. Ta byla v srpnu následujícího roku pod názvem „Kaiser-Franz-Josephs-Turm“ slavnostně otevřena. Věž vysoká 24 metrů, která už poslední desetiletí nesloužila návštěvníkům, nahrazena novou, otevřenou 28.10.2013.
Když jsem jako jediný přijel na vrchol na kole, možná jsem byl atrakce, ale když chvíli po mne přijela čtyřčlenná cykloparta, tak už to možná nevypadalo tak šíleně. Dále chci pokračovat k Meluzíně. Zkusím to po červené, po sjezdovce a pak po cyklostezce. Jenže trefuji špatnou červenou a po ní sjíždím po cyklo a lyžařské stezce na Boží Dar. Naštěstí se dostávám k odbočce, na cyklostezku č. 2005, po které jsem chtěl stejně jet. Pak stejně zjišťuji, že po sjezdovce by to bylo "Kamikadze." Asfaltka je lehce posněžená. Mlha se začíná rozpouštět a zjevuje se údolí Polavy. Hned vytahuji aparát. Více méně z kopce a poté do kopce po silničce, kde slušně orientující se turista nezabloudí, přijíždím na rozcestí pod vrchol Meluzína. Na vrchol je to opravdu kousek a tak schovávám kolo do křoví a vyrážím na vrchol.
Meluzína je skalnatý vrchol v Krušných horách. S 1097 m n.m. jde o čtvrtou nejvyšší horu české části Krušných hor. Leží asi 2 km východně od Klínovce blízko silnice z Božího Daru do Měděnce. Nejvyšším místem Meluzíny je dvojvrcholová eklogitová skalka uprostřed rozlehlé vrcholové plošiny. Vrchol je skalnatý a odlesněný, takže poskytuje kruhové rozhledy, za kterými se musí na jednotlivé hrany vrcholu.
Mlha už trochu ustoupila a je vidět i Ostrov a okolí Klášterce. Mlha odhalila Klínovec a okolí Přísečnice, tak je na co koukat. Cestou z vrcholu potkávám partu lidí, včetně dvou dědulů se slušným fotoarsenálem, o kterém jsme diskutovali již na Klínovci. Nasedám na kolo a další směr cesty bude do Měděnce. Na rozcestí Pod Meluzínou ještě posvačím a šlápnu do pedálů.
Vlnitým terénem, spíše z kopce přijíždím do Horní Halže, přes kterou vede silnice č. 223, u hrany Krušných hor. Tím se otevírají parádní výhledy do údolí Ohře a na Doupovské hory. Následuje Měděnec s kopcem Mědníkem. Zde stavím v restauraci pro suvenýry a v ní potkávám čtyři cyklisty z Klínovce. Jsou z Chebska a zde jsou na víkendu. Dále klesám k začátku přehrady Přísečnice, za níž se tyčí Jelení hora. Jedna z těch, kterou bych chtěl někdy navštívit, kvůli pěknému výhledu. Ze 750 m n.m. musím kolem zaniklé vsi Rusová, vystoupat až na Lysou horu, o 120 metrů výš. Za mnou se žene mlha, která opět pohlcuje údolí a připomíná mi hodně zpomalenou tlakovou vlnu po výbuchu. Obec Výslunní je charakteristická svým z dáli viditelným kostelem sv. Václava. Dnes k němu přijíždím i já. Za Výslunním má být víska Kýšovice, ale ceduli nenacházím. Poté už klesám pod Celnou, k Prunéřovskému potoku, abych vystoupal do Celné. Odsud už to dojedu do Chomutova. Na 12 km mám 40 minut, což by mělo jít. Beru to nejkratší a zároveň klidnější cestou. Po silnici přes Křimov a Krásnou Lípu, která byla kdysi hlavní, na cestě do Německa. I lehčích děvčat ubylo, ale některé jsou zde k vidění. Žádné krasavice to ale nejsou. V Křimově dokonce v klubu Afrodita sedí dvě ve výkladní skříni. To už je i na mne moc.
Rychlostí 69 km/h se řítím z Krásné Lípy do Chomutova a v 15:15 přijíždím na nádraží. Krásný čas. Myslel jsem si, že v tuto roční dobu mne nemůže nic překvapit, ale zase to byl pěkný zážitek v podobě výhledu z Klínovce. Všechny zimní doplňky, například šálu, jsem ani nevyužil, což jsem vítal. Při sluníčku odpoledne bylo dokonce 8 stupňů.
Při 58,9 km, jsem nastoupal 819 nast. m., z toho polovinu cestou na Klínovec, který byl nejvyšším místem dnešní krasojízdy.

Klínovec od Háje, rozhledna na Klínovci s výhledem na Fichtelberg a Špičák, 
Meluzína s výhledem na sever, Klášterecko od Horní Halže, přehrada Přísečnice, Výslunní










neděle 10. listopadu 2013

Úhošť - repete

Původně jsme chtěl na Medvědí vodopády v Bezručově údolí, ale cestou tam jsem se rozhodl, že když je dnes tak pěkně vidět a obstojné počasí, tak bych mohl zopakovat Úhošť, z které jsem odjížděl s tím, že se sem ještě vrátím, za lepším výhledem, jezírky a zaniklou vsí. Že opakování je matka moudrosti jsem se tedy přesvědčil dříve, než jsem čekal.
"Plzeňákem" se vezu pouze do Chomutova a dále už musím po svých. Tak daleko Kadaň není, abych musel čekat na chebský rychlík, který může být ještě zpožděný. Že pojedu proti větru jsem čekal, ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
Z Chomutova jsem vyrazil po hlavní silnici a kromě úseku po cyklostezce v Nových Spořicích jsem z ní nesjel. Prostě se mi nechtělo zdržovat a dnes tolik aut nejezdí. Za Spořicemi jsem se dostal do výšky kolem 400 m n.m. a držel se jí až do Prunéřova. Cestou jsem projížděl Málkovem, nad kterým vykukuje rozhledna na Skřivánčím vrchu, potkal jsem lehkou děvu u Blahuňova a pokochal se monstry elektrárny Prunéřov. Neodbočil jsem na silnici k nádraží, ale až na velké křižovatce o kus dál. Silnice mne donesla přímo do centra Kadaně. Centrum jsem ale vynechal a rovnou zamířil k Ohři.
Dnes to vezmu přes Úhošťany, jelikož je to lepší terén na vyjetí k vrcholu Úhoště. Ze 300 m n.m. jsem se vyškrábal do Kadaňské Jeseně a Úhošťan, které jsou o 100 metrů výše. 14. hodina už je za námi, tak žádné lelkování. Ještě kus po silnici a ocitám se na polní cestě, pod vrcholem. Jet se dá k první informační tabuli, pak kus strkám. Když se svah zmírní nasedám a skoro celý zbytek stoupání vyjíždím.
Tam, kde se červená ohýbá na nejvyšší místo, já pokračuji po poli severně a po chvíli se potápím do lesa. Po cestě klesám a po chvíli přijíždím k ruinám zaniklé obce. Jsem rád, že jsem ji našel dříve, než bych čekal. Jestlipak budu mít takové štěstí i při hledání dvou malých jezírek. Jedu po cestě dále, ale cestou necestou přijíždím ke schodům, kudy jsme lezli s Frantou minule. Pro zatím nevadí, objedu si kolečko po vrcholu a pak budu hledat dál. Nejdříve se ptám na jezírka mladíka, který jde kolem, ale také nemá moc tušení, kde jsou. Oproti minule je na co koukat. Na východě vidím Žatec a Louny, mé osudové města. Za nimi v dáli dokonce legendární Říp. Kopečky daleko a severněji by mohli být Lužické hory. Mostecká pánev a díry po uhlí jsou jako na dlani. Dnes se kochám i Klínovcem. Plyšový králíček, který zde byl už minule má amputovanou hlavu, jinak se nic nezměnilo. Slunce už atakuje vrcholy Doupovských hor, tak budou záběry zase trochu jiné. Zdá se mi to, nebo mám měkké kolo? Podívám se potom. Od rozcestníku, který je na nejvyšším místě Úhoště jedu po červené k místu, kde jsem se od červené odpojil. Stejně mladý muž mi radí, že jezírka jsou u zaniklé vsi, jen lépe hledat. Dávám na jeho radu a jedu ke vsi znovu a dostavuje se úspěch. Jezírka jsem našel. Jsou opravdu kousek od zaniklé vsi, přibližně západním směrem.
Máme 16 hodin, což znamená brzký soumrak. Po červené klesám zpět na silnici,kde zjišťuji, že kolo je opravdu měkké. Napumpuji ho a uvidíme. Prolétnu Úhošťany a s tím, že dojedu do Žatce na vlak nasazuji celkem kvapík. Trochu mne zdržuje kopec za Roklí, ale pak už to svištím více méně z kopce k Žatci. Libocké údolí s Vintířovským vrchem už jsem viděl mockrát, ale při soumraku je to něco nového a zajímavého. Lidé zatopili a kouř se usazuje nad jejich domy v údolí, což stojí za pokochání. Když přejíždím žaboklický přejezd je už tma, ale moje přední světlo mele z posledního. Vypadá to, že vlak nestihnu, tak budu muset koupit baterky, abych vůbec dojel.
U Kauflandu už je to jisté, že budu muset šlapat až domu. Baterky i pití koupím, ale duše se mi měnit tedy nechce. Před Lidlem tedy podruhé dofukuji duši a náhradní triko neměním, nýbrž si ho oblékám. Teplota totiž logicky klesla, konkrétně na 7 stupňů. Chutí 100, ale do další jízdy ani jedna. Ale co, aspoň ukrojím dalších 20 km v honbě za 6000 km. Po trase Žatec - Trnovany - Stekník - Hradiště - Strkovice (poslední dofouknutí duše) - Skupice - Březno - Louny, jsem se konečně dočkal.
80,3 km, 786 nast. m., 593 m n.m. značí na listopad náročnou trasu a podle toho jsem se cítil i já. Ale důležité je, že to stálo za to.

Zaniklá ves, jezírko, pohled na Žatec, Kadaň, Klášterec a Klínovec







pátek 1. listopadu 2013

Úhošť a Perštejnská vyhlídka

Vzpomněl jsem si, že už se blíží konec sezóny a ještě jsem nebyl na Úhošti, což je čedičová, plochá hora u Kadaně. Obvolal jsem své nejčastější spolujezdce, ale chytil se pouze Franta, který trasu protáhl do Perštejna, s čímž jsem souhlasil. Sraz byl v 8 hodin na nádraží v Mostě.
Zatažené počasí nás nechávalo prozatím v klidu a my se "nalodili" do Regionovy, místo očekávaného "Žraloka," a ta nás dovezla do Kadaně - Prunéřova, kde vysedáme a dál pojedeme po svých. Zkoušíme přece jen Tomáše zvednout z gauče, ale vypadá to beznadějně.
Míříme do Kadaně, kde se nejdřív občerstvíme a pak teprve přijdou nějaké výkony. Po kávě na stojáka v Kauflandu přejíždíme most a odbočujeme na Pokutice, odkud vede na vrchol Úhoště červená značka. Vydáme se tedy po ní. Nejdřív se dá ještě jet až pod vrchol, kde začíná prudká cesta a naučná stezka. Franta prohrál souboj nervů a volá Tomášovi, ale dnes to vypadá, že ho nedostaneme z domova ani pásákem. My pokračujeme již pěšky o 100 výškových metrů na náhorní plošinu Úhoště. Tam se dá opět už jet. Cesty jsou slušně sjízdné a je čas i na "kaskadérské" kousky. Po chvíli přijíždíme k mohyle na západním kraji vrcholu, odkud bývají pěkné výhledy. Dnes to moc neplatí, jelikož počasí je neměnné, ale není to zas nejhorší. Nejvyšší místo, 593 m n.m., se nachází na jižním okraji vrcholu. Kousek před ním jsou pěkné skalky, u kterých pořizujeme společné foto, které potom vypadá, jak někde ze Šumavy. Pak už náš čeká 200 výškových metrů z kopce, téměř k Ohři.
Úhošť je tabulovitý čedičový kopec v Doupovských horách s výškou 593 m n.m. Leží u Kadaně a na svazích se nachází stejnojmenná národní přírodní rezervace. Na vrcholu jsou dvě jezírka a zbytky zaniklé vesnice Úhošť. Na náhorní plošině o velikosti 80 hektarů bývalo kdysi hradiště z doby bronzové a osídlení Kelty. Je zde významné archeologické naleziště.
 Zvrcholu svištíme dolů po červené, po které pokračujeme přes osadu Meziříčí do Zásady. Už jsme se pokochali, je čas se nadlábnout. K tomu však ještě nějaký kilometr chybí. Po trase Suchý Důl, Rašovice, Klášterec, konkrétně lázně Evženie, se dostáváme k Ohři. V lázních je už mrtvo, listí spadané a my jen proplujeme po cyklostezce č. 6 mezi chatami, abychom se vynořili na louce pod Šumburkem a vystoupali k již profláklé vyhlídky v Černýši, kde ani nezastavujeme. Je 12 hodin a my brzdíme u restaurace Slunce, kde jsem byl nedávno, při cestě z Karlových Varů. Domlouváme další plán cesty a tím je vyhlídka nad Perštejnem.
Oběd v nás zmizel jak Dědeček Hříbeček Ivánkovi v lese a stoupáme pomalu, ale jistě do Perštejna. Stavíme u nového pivovaru, který vypadá pěkně a ještě lépe uvnitř. Nad ním je už vidět vyhlídka. Výška je to pěkná, ale neměla by to být zabijárna. Po silnici vedoucí na Údolíčko vystoupáme do výšky 425 m n.m., kde je zřetelná odbočka doprava. Od pivovaru je to málo přes kilometr. Po dalším vystoupání po této cestě už nemůžete vyhlídku minout. Ta se nachází ve svahu kopce Nad Perštejnem (638 m), ve výšce 475 m n.m. a jde o dřevěnou stavbičku na kamenné podezdívce. Od cesty vede 22 kamenných schodů na ochoz, kde je lavice a stůl. Výhled je do údolí Ohře za Perštejnem, Perštejn a svahy Doupovských a Krušných hor.
Pokračujeme po cestě, která nejprve klesá a poté prudce stoupá. Končí na louce a my se dostáváme po neudržované silnici do Klášterecké Jeseně, kde jsem viděl zatím nejvíc štěkajících psů najednou. Odsud pojedeme po cyklostezce č. 35 až do Klášterce, což znamená už pouze z kopce.
Za celý den jsme viděli slunko jen chvilku v Kadani a v restauraci, v podobě názvu, jinak vládlo šedivé počasí. Klášterec projíždíme elegantně, bez kopce od zámku a zakončujeme dnešek v cukrárně u autobusového nádraží.
772 nast. m. na 39,7 km je slušná porce. Nejvýše jsme byli na Úhošti, 593 m n.m.

Úhošť od jihu, mohyla a skály na vrcholu,  pohled na Kadaň, foto alá Šumava,
Stromolezec a Skokan, Perštejnská vyhlídka pohled na Perštejn