úterý 28. října 2014

Šumavské zastavení na Knížecím Stolci

Nejnovější rozhledna na Šumavě stojí na Knížecím stolci, 1236 m n.m., ve vojenském újezdu Boletice. Milovnící Šumavy jistě přivítali, že se jim otevřel další kus zakázané oblasti a já, milovník výhledů, jásám dvojnásob. Při říjnové návštěvě Horní Plané se to nakonec objevilo na výletním menu, které jsme odsouhlasili oba zúčastnění. Zbývala jen maličkost. Půjčit si kola z půjčovny, která byla součástí penzionu a mohlo se vyrazit. Přes malý výběr kol jsme si překvapivě rychle našli kola, která nám sedí. Co se týče výbavy kol, se muselo experimentovat, ale batohy na zádech ten jeden den uvezeme.
Cyklovýlet začínáme za mlhavého počasí, čili se zimními doplňky. Nejprve jedeme po hlavní silnici do Perneku. Už od prvního kilometru je silnice houpavá a první „zahřívák“ je z pernecké návsi. Záhy za Pernekem však končí mlha a začíná slunečné počasí. Tak to si necháme líbit. Mlžnou hranici vidíme zřetelně pod Smrčinou, přibližně stejně s hranicí okresu Český Krumlov. Na Prachaticku tedy dnes vládne slunečno. Ze Želnavy je to ještě pár houpavých kilometrů do Záhvozdí, kde opustíme hlavní silnici a dalších 16 kilometrů nepotkáme ani auto a polovinu trasy nepoznáme, co je to sjezd.
Stoupání po asfaltce začíná mírně. Po levé ruce míjíme pár baráků osady Uhlíkov a záhy prognóza o nulovém provozu automobilů dostává na frak. Aut nás nakonec za celou dobu ve vojenském prostoru mine až nezdravě dost. U rozcestí Uhlíkovský potok jsme se přiblížili Knížecímu stolci o 2 kilometry a 100 výškových metrů. Zde uhýbáme z cyklostezky, ale ne z modré značky. Silnice se zvedne o nějaké to promile a už se šlape hůř. Nakonec místy sesedáme a strkáme. Dnes přece jen máme kola hlavně jako přibližovací prostředek a celý den před sebou. Rozcestí Adolfův kámen už je nad hranicí 1000 m n.m. Odsud vede k vrcholu Umrlčí hlavašotolinová cesta. Zdejší řídký les dává možnosti výhledům na různé strany. Horší zpráva je, že se zatáhlo a tím pádem i ochladilo. Za chvíli najíždíme opět na asfaltku. Poslední rozcestí před Knížecím stolcem je Památník, ve výšce 1160 m n.m. Památník připomíná orkán Kyrill, který zde řádil v roce 2007. Zde podruhé vyměníme asfalt za cestu a po chvíli přijíždíme konečně pod vrchol Knížecího stolce. Kola zamykáme u zábradlí a k rozhledně si to vyšlápneme po svých.
Osmimetrová rozhledna je nejmladší šumavskou stavbou tohoto druhu. Stojí zde pouhé 2 roky. Stavební materiál je samozřejmě dřevo. Vidět jsou v první řadě blízké kopce Lysá, Chlum či Špičák. V pozadí jsou vidět Trojmezenská hornatina, Boubín, Luzný, Libín, Kleť a spousty dalších vrcholů. Cestou sem jsme předjížděli či předcházeli spousty pěšáků. Jediný cyklista přijel z druhé strany. Oni pěšáci se začali scházet zanedlouho po našem dojezdua za chvíli zde bylo celkem husto. Kolem rozhledny jsou však pouze 2 lavice, přístřešek žádný. I přes zatažené počasí je výhled daleký, tak jsem spokojen, že to sem nebyla marná cesta.
Zpět jedeme stejnou cestou a dole v Záhvozdí jsme za 20 minut. Odsud si trasu trochu změníme a pokračujeme do vsi Pěkná. To už jsme v údolí Vltavy, kterou přejíždíme na pravý břeh. Silnička nás dovede až k zastávce Pěkná. Ještě si dobře pamatuji, jak jsem zde jezdil v roce 2010 a jak se mi úsek po pravém břehu Vltavy líbil. Stejné je to i dnes, i přesto, že máme zimní doplňky. Silnice s minimálním převýšením vedoucí kolem trati se občas přiblíží Vltavě. Na jednom takovém místě, v lesíku před Novou Pecí je sympatické odpočívadlo. Po zdejší silnici je celkem cyklistický frmol.
V Nové Peci přejíždíme zpět na levý břeh a otestujeme novou cyklostezku č. 33. Respektive, když jsem zde byl před léty, tak její trasa vedla jinudy. Čeká nás ještě jeden menší kopec do Bělé a potom se nehneme od trati až do Horní Plané. Nejedeme až do přístavu, kde bysme museli vyjet kopec na náměstí, ale využíváme odbočku před Planou a přijedeme prakticky k baráku s rozhodně menším převýšením.
Tachometr jsem neměl, tak přesnou vzdálenost nevím. Přibližně to bylo 48 km a 1133 nastoupaných metrů.

Želnava, Smrčina od Želnavy, kolem Umrlčí hlavy, 
rozhledna Knížecí stolec a výhled k Lysé, na Trojmezenskou hornatinu a na západ
kostel v Pěkné, Vltava před Novou Pecí














pondělí 20. října 2014

Východní Opavsko

Nebo také nejvýchodnější cíp Odérských vrchů. Každopádně mne po delší době čeká další neprobádaný kus Severní Moravy. Na polovinu října je skvělé počasí, tak nic nebrání tomu, abych se sem opět vydal. Jelikož je neděle, tak cesta je kapánek delší přes Most a Ústí n.L. Na jeho západním nádraží si již v 6 hodin dává dostaveníčko parta, která odjíždí do lázní a za 40 minut, než naberou směr Kolín a v nádražní restauraci už od božího rána nasávají. Tím vlakem pojedu i já a s přestupem v Kolíně, budu před dvanáctou v Ostravě, odkud mi zbývá popojet pár zastávek do Háje ve Slezsku.

19.10. - Přes Raduň do Hradce

Háj ve Slezsku je malá obec na trati Ostrava - Opava. Řeka Opava, protékající kus vedle v historii tvořila hranici mezi Rakouskem a Pruskem. Jižně nad ním se zvedá kopec Ostrá hůrka (315 m), na který si pro začátek vyšlápnu. Ne jen tak z legrace, ale na vrcholu "Hůrky" se konaly tábory lidu. První byl v roce 1869 a hned se ho zúčastnilo kolem 15 000 lidí. Zrekonstruovaný památník slezského lidu byl odhalen v roce 1969, ke stému výročí Hůrky.
U válečných památek ještě zůstaneme. Sjedu zpět do Háje, abych Ostrou hůrku objel západně a vystoupal do Hrabyně. To jsem se dostal z 225 m n.m., téměř do 400. Za obcí, po silnici na Opavu se nachází památník II. světové války. Areál je to rozlehlý a kupodivu denně otevřený. Opačným směrem jsou Josefovice. Tam ale nepojedu. Po cyklostezkách č. 6141 a 6199 zapluji do lesa a mírně klesnu k rozcestí U kaštanu. Nádherná podzimní atmosféra na mne dýchá, při projížďce po asfalce, skrz listnatý les, jehož listí je poseto všude kolem. Od rozcestí pokračuji mírně do kopce údolím Ohrozimy, ke stejnojmennému rozcestí. Zaniklý hrad Přerovec nechám být, jelikož bych tam nic nevykoukal a brzdím na silnici, ve stejnojmenné osadě. Tam jsem odchytil jiného cyklistu, abych se zeptal na kvalitu cyklostezky ze Suchých Lazců. Ten však o ničem neví a posílá mne do Raduně přes Podvihov. Ani se nedivím, když má silniční kolo, takže logicky tam tudy nejezdí. Dám tedy na jeho rady a vezmu to přes Podvihov, což je přes prudký kopec. Do něj řadím na nejlehčí převod. Ne proto, že mi to nejméně třikrát radil kolega, ale že mi to přišlo logické a také už nějaký ten pátek jezdím. Dědula pokračoval do Pusté Polomy. Krpál to byl opravdu prudký, ale ne tak dlouhý. V Komárovských Chaloupkách jsem zřejmě nedával pozor a odbočil, kde jsem neměl. Pak jsem se nemohl divit, že přijíždím do Komárova, místo do Raduně. Takže jsem na začátku vsi odbočil doleva a s menší prodlevou do Raduně dojel. Trochu foukal vítr, tak se jelo celkem těžce. Z návsi jsem musel vystoupat ještě menší kopec a vjel do zámeckého areálu.
Renesanční zámek Raduň byl původně zemanská tvrz z 15. století. K zámku přiléhá mimo jiné Krasná zahrada, oranžérie a Zámecký rybník. Po znárodnění připadl zámek Ministerstvu zemědělství a později se v něm vystřídaly další instituce. Od roku 1984 byly restaurované inteiéry otevřeny veřejnosti a od roku 2002 zámek spravuje Národní památkový ústav. Nejhezčí pohled na zámek je od rybníka. Tam se buď dá sejít od zámku, nebo na kole to objet přes náves a parkoviště.
Za dalším zámkem Opavska je to pouhých 8 km přes Chvalíkovice a Branku u Opavy. Na ní navazuje Hradec nad Moravicí. Po Opavské ulici jsem přejel řeku Moravici a za chvíli jsem stoupal Zámeckou ulicí na náměstíčko. na jeho jižním okraji je zámecká brána.

Gotický knížecí hrad nechal na místě staršího Hradiště ve 2. polovině 13. století postavit Přemysl Otakar II. V roce 1796 poškodil zámek požár a již v roce 1797 byla zahájena přestavba zámku, při které získal prakticky dnešní podobu. Byly zrušeny hradby a věže, příkopy byly zasypány, Bílý zámek dostal empírovou fasádu s portikem a okolí upraveno podle italského vzoru. 
Zámek má dvě části. V Bílém zámku si návštěvníci mohou prohlédnout bohatě zařízené reprezentační salóny a hostinské apartmány, sochařské, malířské a grafické sbírky, samotná expozice se věnuje dějinám zámku. Přístavba novogotické části Červený zámek je účelově využíván, je zde hotel, restaurace a koncertní sál. Při návštěvě Červeného zámku se člověk cítí jako někde v Anglii. Barvy podzimního listí ještě přikrášlují už takhle krásnou atmosféru. Zámek obklopuje obrovský anglický park, v jehož jižnější části je Bezručova vyhlídka.
Dnešní projížďka je téměř u konce a je čas posedět a dát si něco dobrého. Nakonec zavítám do sympatické kavárny, kousek od zámku. I přes vysokou kapacitu je zde plno. Beru tedy místo u dvou dam a dáváme se do řeči. S kamarádek se vyklubaly matka s dcerou a nakonec jsme si dobře popovídali.
Když opouštím náměstí, je teprve 17 hodin. Nakonec se rozhodnu ještě navštívit jednu technickou památku, kterou jsem musel před lety ošidit, jelikož mne tlačil čas. V Žimrovicích se připomenu bytné, že už jsem dorazil a vyrážím ještě na hodinu do přírody. Mám na to něco přes hodinu, než se setmí. Ze vsi jedu proti proudu Moravice, po červené značce. Ta mne vyvede nad Žimrovice, aby posléze klesla opět k řece. Po pěkné asfaltce a cyklostezce č. 551 přijíždím k mostu Weishuhnova vodního náhonu.
Jedná se o vodní náhon o délce 3,6 km. Byl vybudován jako zdroj levné energie a plavení dřeva pro papírnu v Žimrovicích z popudu Carla Weisshuhna. Ten se tímto zasloužil o rozvoj regionu. V srpnu roku 1890 byl proražen první tunel a náhon sloužil svému účelu až do roku 1966. Díky stálé údržbě je kanál funkční dodnes. Unikátní dílo obsahuje 3 vodní tunely a 2 akvadukty. Kolem celého kanálu vede červená značka a již zmíněná cyklostezka. Dobře jsem udělal, že jsem se dokopal a vyjel si k tomuto místu a vůbec mi nevadí, že jsem na ubikaci přijel již za šera.
48,6 km měřila dnešní trasa a díky kopcovitému terénu jsem nastoupal 816 metrů.


Památník na Ostré hůrce, Památník II. světové války v Hrabyni, cyklostezka 6141, zámek Raduň
zámek Hradec nad Moravicí, Weisshuhnův kanál, Hradec od Žimrovic













20.10. - Mezi Hradcem a Ostravou

Je pondělí a nebe zatažené. Pršet by ale nemělo. Dnes se přes nejvýchodnější cíp Odérských vrchů přesunu do Ostravy, odkud zase pomažu dom. Hned na začátek si dám pěkný stoupáček do Jakubčovic, kde mi minule unikla rozhledna u oné vsi. Kalvárii nechám asi kalvárií a stoupat budu po silnici. Přes Bohučovice a kolem lomu nakonec 250 výškových metrů zvládám vcelku v klidu. Jen mne znepokojuje tmavě kovová obloha nad Jeseníky. Na ně však nelze dnes dohlédnout. Nakonec mraky plují jiným směrem. Rozhledna Šance u Jakubčovic je ve výšce 522 m n.m., na návrší z kterého lze spatřit naráz Jeseníky i Beskydy. Dnes jsme viděl jen obrysy beskydských vrcholů. Vedle dřevěné rozhledny stojí hradiště.
Z Jakubčovic pokračuji jižním směrem. Nejprve mírně klesnu k Setině a vystoupám do Skřípova. Odsud přes Hrabství mířím do Výškovic. Občas se otevřou zajímavé výhledy. Z Výškovic spadnu do Slatiny, kde mají obecní úřad v budově zámku, takže ten aspoň nechátrá. Od starosty se dozvídám, že nad vsí chtějí stavět rozhlednu, takže tu zřejmě nejsem naposledy. Do Tísku si opět zafuním. Čeká mne kopec přes Nový Svět. V Tísku mají zajímavý kostel sv. Cyrila a Metoděje.
Cyklostezka č. 6193 vede do Těškovic přes údolí Jamníku, kolem rybníka. Místní obyvatel mi však tudy nedoporučuje průjezd. Cyklostezka je ve špatném stavu. No, to už známe, takže si to hezky objedu přes Výškovice. Stále se pohybuji ve výšce kolem 450 m n.m., v které se nacházejí i Těškovice. Z nich je vidět, jak Tísek leží na mírném ostrohu nad údolím. Dále za Těškovicemi leží obec, která má ve znaku srdce. Je to vesnice Bítov. Za ní se opět vezu z kopce. Že ne naposledy, zjišťuji ve Lhotce, kde si musím opět zastoupat do Olbramic. Zde mne zajímá bývalý větrný mlýn, který leží nad obcí, směrem na Zbyslavice. Na cestě potkávám zabloudivšího cyklistu bez mapy. Původně chtěl do lázní Hýlov, které jsou nedaleko, ale vracet už se prý nebude. Větrný mlýn vypadá udržovaně, až na ty lopaty, které tu nejsou. Někdo tu zřejmě bydlí, ale není zrovna doma. Ono je to možná lepší.
Přes Olbramice sjíždím do Klimkovic a odsud to budu už směřovat do Svinova. V Klimkovicích přejíždím těleso bývalé tramvajové dráhy a poté odbočuji k Václavovicům, kudy se dostanu přes Janovou na kraj Ostravy. I přes menší mapový exces přijíždím na svinovské nádraží.

Tak jako včera si dám nakonec ještě bonus. Pojedu se podívat na rozhlednu do Hošťálkovic, která je poměrně nová. Po městských cyklostezkách přes Třebovice jsem u rozhledny na Hladovém vrchu za 15 minut. Výhled je v podstatě na Ostravu, ale ne na její centrum. V pozadí se zvedají Beskydy, avšak pěknému panoramatu vadí komíny. Vše je pečlivě popsáno na informačních tabulích u rozhledny. Náskok mám takový, že ještě před odjezdem stihnu posedět v občerstvení na nádraží. Ostravu opouštím po 14. hodině.
Dnešní houpavá trasa měřila 63,5 km a 781 nastoupaných metrů.

Rozhledna Šance a výhled na Beskydy, zámek ve Slatině, kostel v Tísku, větrný mlýn u Olbramic,
zrušená tramvajová trať, rozhledna Hošťálkovice a pohled na Ostravu a Beskydy










středa 15. října 2014

Dětaň, Krásný Dvůr, Chotěbudice

Po delší odmlce už jsem se těšil na kolo. Rozhodl jsem se podívat na místa, kde byli moji kamarádi už několikrát a pokaždé se vraceli spokojení. To je jasné, protože Poddoupovsko je mystická a málo známá krajina, kde je zajímavých míst dostatek. Noční déšť zkomplikoval složení dnešního výletu. Franta se zúčastnit nemohl, Tomáš nevyjel vůbec a Martin jel radši do Mostu za jiným účelem. Oba odradil celonoční déšť. Já však se řídil podle předpovědi a odhodlaně vyrazil v 8:30 vlakem z Loun.
Ještě než se rozjedeme, tak volá Martin, že nasedne cestou. Chtěl poradit nějakou pěší trasu, tak jsem ho poslal na Blatenský svah, kde viklany se nacházejí a já jsem vystoupil v Kryrech, odkud je to nejblíže k prvnímu cíli dneška. Ještě po výstupu mírně krápalo, ale pak se to uklidnilo.
Kolem Kryrského rybníka jsem vyrazil do Vroutku a potom dále na Valeč. Za Kružínem je odbočka na Dětaň, ale já jsem odbočil až společně s modrou značkou, pod Kružínským vrchem. Značku jsem pak nechal odbočit vpravo na Dětaň a pokračoval do kopce, po slušné asfaltce. Vystoupám až nad 450 m n.m. a tam, kde silnice odbočuje ke kamenolomu, já sjedu na cestu, která končí u dřevěné boudy a Dětaňského lomu. Ten je již léta zaplavený vodou. Akorát ten altán, co jsem viděl u Franty na fotkách tu není. jen nějaká zamčená bouda. Tak holt dávám svačinu na stojáka.
Vracím se zpět do Kružína, abych pokračoval do Dvérců. Tam už vykukuje slunéčko a tak se barví některé pěkné podzimní scenérie, jako třeba socha na náměstí, která je ze zajímavě zbarveného kamene a nebo červenající listí na plotě jednoho z domů. V Nepomyšli mne potěšil opravený zámek, který je raritní svým kruhovým půdorysem. U kostela, který společně se stromy vytváří také pěknou atmosféru podzimu, se dokonce převlékám do kraťasů. Až takové se udělalo teplo.
Přes Ptačí vrch přelétnu do obce Brody, která je západní branou do krásnodvorského zámeckého parku. Napadá mne, že tam by mohly být také pěkné podzimní záběry a už se řítím lesní cestou, zapadanou listím. Nejprve je terén celkem bahnitý, ale pak se povrch cesty zlepšuje a já můžu vystoupat k Obelisku. Od něj to beru horem ke golfovému hřišti a už z dálky mezi stromy vykukuje Templ. Ten sloužil k rozhlížení už od roku 1902, ale dnes je pro zchátralost uzavřen. Projížďka podzimním parkem byla jistě dobrá volba. Obzvlášť, když mi do oka padne zámecká kavárna. Sympatické obsluze a zámeckému interiéru přeci nemůžu odolat a tak usedám. Děvče je rádo, že aspoň má chvíli co na práci. Tedy aspoň si to myslím. Takže kdo můžete, jeďte posedět.
Druhá hlavní atrakce mne čeká záhy. Nejdříve se proženu návsí a opustím Krásný Dvůr směrem na Chrášťany. Přede mnou šlape nějaká chodkyně. Později v ní poznávám kolegyni z Chomutova. Že bydlí v Chrášťanech jsem ale netušil. Chvíli hovoříme a pak už mne čekají Chotěbudice. Obyčejná ves s neobyčejnou památkou na svém katastru.
Kilometr západně od Chotěbudic, stojí zřícenina kostela sv. Štěpána. Ten byl postaven ve 13. století a přestavěn asi ve století 18. Po roce 1945 zchátral do dnešního stavu. Kostel je obklopen funkčním hřbitovem. Místo na vás dýchne atmosféru Českého lesa, kde je takovýchto staveb nepočítaně. Cesta ze vsi je zpočátku blátivá, ale po pár metrech pokračuje travnatá polní, mírně stoupající cesta.
Když jsem cestou zpět přes poslední úsek kolo raději přenesl, mohl jsem uhánět k Žatci již jen po silnici. Po trase Veliká Ves, Kněžice, jsem si vyšlápl táhlý kopec do Kličína a přes Čeradice skončil v Žatci U Labutě. Cestou tam jsem vyzvedl Tomáše a za chvíli přijel Martin, jako vždy, plný zážitků.


Dětaňský lom, Dvérce, Nepomyšl - kostel a zámek, Brody, Templ v zámeckém parku,
kostel sv. Štěpána











neděle 12. října 2014

Lago di Garda (Desenzano, Sirmione, Malcesine), Verona

Po devíti letech se podívám opět do oblíbené Itálie. Nebude to nakonec do velehor na severu země, ale o něco níže, k největšímu italskému jezeru. Tentokrát jsem nikoho nesháněl, protože akce byla připravena moc narychlo. Kolo nechám doma a vše zajímavé si obejdu pěšky či objedu různými dopravními prostředky.


6.10. – Do Vídně na Bahnoramu

Je pondělí dopoledne a v Praze nastává drama. Jednou jsem zase zvolil cestu autobusem z Loun na Florenc, místo Dejvic a to jsem si zase dal! Zprvu jsem myslel, že ušetřím za metro, když se svezu až na Florenc, ale chyba lávky. Přišlo mi, že k ceně jízdenky na Florenc je přičtena i pražská MHD. Času jsem měl celkem dost, ale při nekonečném plazení přes Letnou se rychle krátil. Konečná půlhodina byla pro přesun na hlavní vlakové nádraží tak akorát. Takže mou poslední jízdou v životě na Florenc začala má cesta do Itálie. Váhal jsem mezi Dolomity a jezerem Garda a nakonec to vyhrálo největší italské jezero, hlavně kvůli lepší vlakové dostupnosti.
Přicházím na nádraží a jsem příjemně překvapen novou jednotku Railjet, která bude od příštího roku vozit cestující až do Grazu. V 10.40 opouštím hlavní město pln očekávání, jaký je rozdíl mezi naší a rakouskou jednotkou. Nepatrné rozdíly jsem našel. Naše Railjety budou oproti rakouským přepravovat kola, což je dobrá zpráva. Cestu polojasným, ale mlžným dnem, trávím nad knihou. Po 15. hodině brzdíme ve Vídni-Meidlingu, kde se ocitám opět po týdnu.
Vlak do Itálie odjíždí až v půl osmé a tak mám čas jít navštívit jednu z rozhleden ve Vídni. Rozhodl jsem se pro Donauturm, na levém břehu Dunaje. Tam musím jet kus vlakem, konkrétně do stanice Floridsdorf. Když však ujdu necelý kilometr, tak se mi zdá, že věž je příliš daleko a tak se vracím. Útěchou mi bude rozhledna u hlavního vídeňského nádraží, říkám si. Wien-Hauptbahnhof je kupodivu nové nádraží a není ještě ani hotové. Zatím fungují pouze 2 koleje, pro příměstské vlaky. Doposud byl středobodem veškeré dopravy Südbahnhof, čili jižní nádraží. To mělo nevýhodu, že nebylo průjezdné.
Věž Bahnorama stojí těsně u nádraží a i když to nevypadá, tak přesahuje okolní domy. Nicméně do mé sbírky rozhleden se hodí. Vchod je kavárnou a po zaplacení vstupného 2,50 EUR se vyvezete proskleným výtahem až na vyhlídkový ochoz. Prosklený výtah není nic moc pro mne a tak při jízdě nahoru koukám do zdi. No, spíše do plechového rohu. Výhled je překvapivě pěkný. Od jihu na západ se zdvihají kopce Vídeňského lesa a jako na dlani je hlavní nádraží. Největší vídeňské dominanty se soustřeďují na severozápadě a odsud je to k nim pěkně daleko. V půl šesté opouštím Bahnoramu a popojíždím zpět na Meidling, kde budu vyčkávat na noční vlak do Itálie.
Společnost mi dělá dvojice manželů z Lince, kteří cestují do Říma. Vlak, který přistavují pouhých 10 minut před odjezdem, je dvoudílný. První část, se mnou, pojede do Milána a druhá do Říma. Dělící stanice by měly být Benátky. Je všední den a říjen a tak není zas tak divné, že mám v kupé místenku sám. Zatím mám dvě spolucestující, ty ale vystupují ve Wiener Neustadtu. Zhasínám kupé a venku je občas vidět nějaké město. V Brucku nad Murou přistupuje chlapík s arabskými rysy. Dáváme se anglicky do řeči a říká, že je Pakistánec, žijící zde již přes 10 let. Opouští mne v Leobenu a to už zaujímám pozici ležícího střelce. V těchto šikovných rakouských vozech se dají sklápět sedadla tak, že máte skoro postel. 










7.10. – Bevenuto in Italia

Když se budím, jsme již v Itálii. V klasické stanici, kde se pravidelně déle stojí. Tarvisio-Boscoverde je první italskou stanicí, na cestě z Rakouska, přes pohoří Karavanky. Zde přistupují 2 Italové, ale kde vystoupili, jsem ani nepostřehl. Venezia-Mestre a další prodleva. Tentokrát díky dělení vlaků. Definitivně se budím ve Veroně. Jakmile se rozjedeme, jsem ve střehu. Vidím staré známé domy a starou známou krajinu. Jsem opravdu už v Itálii. Ta mne však vítá stejným počasím jako u nás. Mlžný opar, ale předzvěst slunečna. V Peschieře ještě necháme předjet italský rychlovlak, který za 9 let změnil jméno z Eurostaru na Frecciabianca nebo Frecciarossa a potom už vstupuji na italskou půdu.
Jsem ve městě Desenzano del Garda a první kroky míří do nádražní kavárny. Ranní káva je vždy vítaným začátkem nového dne. Než si uvědomuji, že „un caffé“ je vlastně klasická italská káva, přistává přede mnou káva objemu našeho štamprlete. Když mumlám něco o 
„grande,“ paní mi připomíná, že musím chtít „Americano caffé.“ Ochotně mi malé kafe mění za velké, k tomu sladké pečivo a je mi dobře. Kupuji ještě „due francobolli“ na pohledy a jde se do města. Nad městem trůní hrad Castello Ricetto, který jdu omrknout jako první. Dnes je bohužel zavřený, tak si to namířím rovnou na Piazza Garibaldi. Tady je zajímavá pouze fontána a tak obracím kroky směrem k přístavu. Od hradu projdu malebnou a úzkou Via Castello a octnu se na náměstí Piazza Bagatta. Na jeho západním konci stojí Duomo Santa Maria Maddalena. Na náměstí stojí i galerie a za ní malý přístav. Na něj navazuje ulice Via Porto a větší přístav Desenzana. Bohužel celá ulice je jeden velký trh a to komplikuje hledání autobusové zastávky. Jdu podél pobřeží, až vyjdu na hlavní ulici, která vede z města. Tam se ptám děvčat a ty mne posílají rovně s tím, že za 15 minut bych měl k zastávce dorazit. To bude jen tak tak na odjezd autobusu. K zastávce přicházím po deseti minutách, ale zneklidňuje mne pohled na jízdní řád, podle kterého by na této zastávce bus stavět neměl. To by byla smůla. Autobus jede téměř na čas a na zastávce staví. To jsem rád, že nemusím šlapat takovou dálku do Sirmione pěšky. Po chvíli se snažím rozpovídat italsky a pochopil jsem, že trh tam je každé úterý. Takže jsem měl jen smůlu, že dnes zrovna úterý je. Pak jsme debatovali o fotbale a o práci. Když jsme projeli skoro celý úzký jezerní výběžek a přijeli do centra městečka Sirmione, musel jsem vystupovat. Výběžek z jižního břehu jezera Lago di Garda měří 4 km a většinu zabírá Sirmione. Sotva opustím autobus, hlásí se ke mne starší pán, že je také nádražák, ale už v penzi. Před lety byl vlakem v Praze. Asi k něčemu ta studie italštiny opravdu byla, když toto vše jsem pochopil. Po chvíli jsme se rozloučili a já šel do epicentra městečka, které také stráží hrad. Jmenuje se Rocca Scaligera a je štíhlejší, než ten v Desenzanu. Má také dominantnější věž a dokola vodní příkop. Hrad je přístupný turistům a z věže je pěkný pohled na město a okolí. Nebýt oparu, výhled by několikanásobně zkrášlovali okolní hory. Městečko Sirmione i dnes překypuje turisty a v typických úzkých uličkách je místo akorát na vyhnutí. Nejzajímavější dům stojí na náměstí Piazza Flaminia. Je pokrytý fialovým a žlutým kvítím a je cílem spousty fotografů, včetně mne. Na nejsevernějším cípu výběžku se nachází lokalita s názvem „Grotte di atullo.“ Jsou to pozůstatky římské vily, které má nyní pod ochranou archeologické muzeum v Sirmione
Před 13. hodinou vyplouvá jezerní trajekt do Gardy, kam se potřebuji dostat, kde mám zamluvené ubytování. 45 minutová jízda stojí 9,80 EUR. Mám jistotu, že nejsem na moři a tudíž nehrozí houpání ve vlnách. Cestou do Gardy jsou 2 zastávky a po půl druhé připlouváme do přístavu v Gardě. Přesnou mapu města nemám, ale mám napsané ulice, kudy se mám pustit k penzionu La Lanterna. Sice jsem trochu zabloudil a musel se zeptat, ale nakonec jsem na svou základnu dorazil. Jen od severu, místo od jihu. Přivítala mne mladá trojice. Majitel Francesco, jeho partnerka, coby servírka a ještě jedna dívčina, kterou jsem potom již neviděl. Vybrali mi pokoj s výhledem na horu Boschi della Rocca, na jejímž vrcholu je kostel sv. Jiří. Ten však z města vidět není. Pokoj byl celkem útulný a s balkónem. Postel ustlaná klasicky italsky. Podobný způsob se ale používá ve všech přímořských státech v Evropě. Po zabydlení jsem šel okouknout město. Mám štěstí, že nemusím pěšky. Dopoledne a odpoledne krouží po celém městě městský autobus, který je dokonce gratis. V centru Gardy už toho tolik zajímavého není. U hlavní silnice stojí kostel Panny Marie a po břehu, kolem přístavu musí být jistě pěkná procházka. Zpět na Laternu jsem se vydal před stmíváním. Na zastávce u autobusového nádraží jsem se potkal z jednou starší paní. Řekl jsem si s ní pár vět a nakonec měla stejnou výstupní stanici jako já. Večer jsem trávil sledováním televize. Obzvlášť mne zaujmula stanice Radio Italia TV, kde hrají jen italské písničky. Na zítra hlásili nejlepší počasí a sice polojasno, tak uvidíme ráno.

Desenzano - hrad, pohled na město, Via Castello, Přístav a Piazza Bagatta
Sirmione - hrad, výhled z věže na město, dům na Piazza Flaminia, jezerní tajekt
Garda - město s Bosci della Rocca, centrum města, přístavní promenáda, kostel Panny Marie

















8.10. - Malcesine, nebbia sulla Monte Baldo

Vstávám kolem osmé hodiny a jdu se podívat, jak vypadá snídaně v penzionu La Lanterna. Takový menší „Švédský stůl,“ ale dalo se tam vybrat. Takové hody jako na Mallorce to ale nebyly. Počasí stejné jako včera a tak přemýšlím o náhradním programu za tůru po návrší Monte Baldo. Do oka mi padlo městečko Malcesine, ležící severně od Gardy, též na břehu jezera. Jízdenka stojí překvapivě nízkých 3,50 EUR a jízda trvá asi 45 minut. Vystupuji v centru města a pozoruji na protějším břehu, jak se rozpouští mlha, která pohltila okolní kopce. Nejhezčí pohled je na tuto scenérii z přístavu. Potom se propletu úzkými uličkami k místnímu hradu „Castello Scaligero.“ Je dominantnější než jeho „kolega“ v Sirmione. Je to hlavně tím, že je na nejvyšším místě ve městě. 
Po prohlídce hradu mířím ke stanici lanovky na Monte Baldo a ptám dámy v pokladně, jaké je nahoře počasí. Odpověď „brutto“ a webkamera jak z prádelny, mluví za vše. Na Monte Baldo dokonce vyváží i kola. To by se mi také líbilo. Od stanice lanovky stoupám ulicemi nad město s tím, že odněkud se otevře pohled na město. Stalo se tak v horní partii ulice „Via Monti.“
Z kopců se stále páří, ale slunko se neukazuje. Pojedu se tedy podívat do městečka Torri del Benaco. Autobus jede akorát za pár minut, ale jízdenka je dražší, než jsem jel z Gardy až sem. Důvodem je zakoupení lístku u řidiče, místo v pokladně. V Torri del Benaco je zřícenina hradu, která se nachází vedle pěkného přístavu. Z něho je viděl na protilehlém břehu dominantní kopec Monte Pizzocolo Sera a vedle ní vpravo menší kopce Monte Castello di Gaino. Kdyby bylo bezmlží, to by byly panoramata. To je asi tak vše, co může Torri del Benaco nabídnout a jelikož je čas, vyrážím do Gardy pěšky. Jde se docela dlouho a teprve po tom, co obejdu Monte Luppia, se objeví Garda s místní dominantou, kopcem Rocca Vecchia.
Chvíli se ještě projdu po městě, abych se usadil v kavárně naproti kostelu a dal si „Americano café.“ Když čekám na autobus před nádražím, tak opět potkávám paní, co se mnou jela už včera a vystupuje na stejné zastávce. Dnes už se bavíme více. Než však stihnu pochytit její jméno, když se představuje, tak odletí neznámo kam. Říkám jí, že italsky se jmenuji Giuseppe. Zrovna tak se jmenuje její manžel. Dál už se dnes nic zajímavého nestalo a tak mne čeká poslední den ve slunné Itálii, ale tato pověst se zatím ani omylem nenaplňuje. Vlastně ano. Večer jsem měl v dole v restauraci půllitr piva Peroni, jehož cena 3,50 EUR mne zaskočila, ale nezrujnovala. Ještě předtím jsem si odestlal znovu dokonale ustlanou postel. Tentokrát jsem to ale tolik nepřeháněl.


Malcesine - město od východu, přístav, Porta Siresina, hrad a výhled na Malcesine a Lago di Garda,
Torri di Benaco - hrad, přístav, pohled na Monte Pizzocolo















9.10. - La cittá di Romeo é Giulietta

Sen o Monte Baldu se ve čtvrtek ráno definitivně rozplynul, po tom, co jsem koukl z okna. Pořád mlha, pořád opar. Takže náhradní plán byl navštívit hlavní město stejnojmenné provincie, Veronu. Ta leží v regionu Veneto, česky Benátsko. 
Snídaně byla téměř stejná jako včera a po ní nastalo loučení a odjezd městským autobusem. Franceskovi a spol. jsem vše patřičně pochválil a mohlo se vyrazit. Rozhodl jsem se, že do Verony pojedu celou cestu autobusem, že nepojedu do Peschiery a odsud vlakem. Cena lístku mne opět překvapila, tentokrát mile. 3,90 EUR. Ještě před odjezdem jsem se zapovídal s paní, tak lehce nad 50 let. Byla to Rakušanka, také na sólo pobytu v Gardě. Dokonce byla od Grazu, tak jsem jí vylíčil, jak jsme byli nedávno v Mixnitzu. Pochválila, že znám celkem její okolí. Tak řeka Mura se pamatuje lehce. Paní jela jen 2 zastávky, do muzea porcelánu. Tam nastoupili pro změnu 4 Skotky, žijící v Anglii, věkem už kolem 60 let. To je na tom cestování zajímavé. Ta pestrost. Obzvlášť v cizině.
Ani už nevím, jak dlouho jsme jeli do Verony, ale na čas jsme nepřijeli. Přes město se to táhlo. Co jsem nepochopil, proč jsme museli jet centrem. Nicméně prohlídka mohla začít. Nohy se mají nač těšit, i přes to, že jim odlehčím a krosnu nechám v úschovně. 6,90 EUR za 7 hodin není zrovna optimální cena. "Zlatý Oslo." Aspoň, že svítí sluníčko, které i přes opar slušně hřeje. Projdu kolem autobusového nádraží a první cíl v cestě je Porta Nuova (Nová brána). Jedna z bran bývalého opevnění města. Ulicí Corso Porta Nuova jsem vykročil směrem do centra. Cestou jsem potkal sympatickou... pekárnu a po chvíli došel na Piazza Pradaval. Celkem zelené náměstí, v němž stromy svírají fontánu se sousoším. Už z dálky jsem zahlédl nějakou velkou kamennou bránu. Jmenuje se Portoni della Bra a je branou na největší veronské náměstí Piazza Bra. V jeho prostředku stojí Arena di Verona. Je podobná římskému koloseu, ale není tak vysoká. Amfiteátr římské říše je symbolem města a v létě se zde koná známý operní festival. Dále se na náměstí nachází radnice - Palazzo Barbieri a Gran Guardia, budova pro úkryt vojáků za špatného počasí. Dnes však konečně vylezlo sluníčko a tak je hned veseleji.
Po ulici Via Roma se dostávám k hradu Castelvecchio. Ten sloužil k obraně města od řeky Adige. Leží na jejím pravém břehu a najdete v něm muzeum.
Řeka Adige sem teče až z Ötztallských Alp, kde pramení. Dále protéká Bolzanem, Trentem a vlevo od jezera Garda se dostává do Pádské nížiny. Po 410 kilometrech, v Benátském zálivu končí v Jaderském moři. Je po Pádu 2. nejdelší řekou Itálie a s Pádem je spojena několika kanály.

Přecházím most Ponte Scaligero a po levém břehu měním směr ke kostelu sv. Jiří. Odsud vynikám dominantnost hradu. Kostel sv. Jiří (San Giorgio) obklopují stromy parku Cesare Lombroso u ohybu řeky, která svírá historické centrum Verony. Já však odsud stoupám po schodech k hradu Castel San Pietro. Z jeho teras je krásný pohled na centrum Verony a obzvlášť vynikají věže kostelů a náměstí. Nebýt stále trvající opar, jistě i v pozadí města by se našla nějaká silueta kopce. Pod hradem je schované divadlo Teatro Romano, ale to je momentálně v rekonstrukci. Ponte Pietro přes řeku Adige a potom hned vpravo. Pak už dojdete k Veronské katedrále. Ta je bohužel také pod lešením. Počet lidí začíná houstnout, protože se blíží epicentrum Verony. Nejhustší je to na Piazza Erbe. Ještě více prostoru berou místa pro stánky. Jinak je to ale pěkné místo. Nad náměstím se zvedá vysoká věž Torre dei Lamberti. 84 metrů vysoká věž, slouží i k výhledu na město a okolí. Stojí tu už od roku 1172 a její 2 zvony se jmenují Marangona a Rengo. Ty ohlašovaly požár či nepřítele. Věž vyrůstá ze soudní budovy Palazzo della Ragione. Arche Scaligere je monumentální pohřební komplex v gotickém stylu, rodiny Scala. Leží vedle náměstí Piazza dei Signori, pár kroků od Piazza Erbe. Jak se tak kochám, tak najednou začíná pršet. To tu ještě tak scházelo. Odcházím tedy po Via Capello, směrem k řece. Najednou mi se mi do cesty postaví dům. Juliin dům. Vcházím dovnitř a nechápu, jak kolem toho můžou lidi tak blbnout. Vždyť příběh Romeo a Julie nebyl ani pravdivý! Krom toho je tu "přejaponcováno." Brána domu a průchod do atria jsou popsány miliony milostných vzkazů, monogramů a srdíček. Pod kamenným balkonkem stojí bronzová socha dívky, jejíž ňadra denně osahají stovky, možná tisíce lidí, spíše chlapů. Ve víře v nekonečnou lásku. Je čas pokračovat. Déšť neustává, tak vyndavám pláštěnku. Prší ještě asi tak půl hodiny. Nohy už mám také uchozené a vše podstatné už jsem vlastně viděl, tak se vracím na nádraží.
Vlak jede až za necelých 6 hodin, tak nejprve usednu do nádražního Mc Donald´s. Otevřu si k tomu knihu a ono to nějak uteče. Když se setmí a tlačí mne židle, projedu se trochu do Brescie. Jenže osobní vlaky tím směrem provozuje soukromá společnost a to s jízdenkami na FS není možná kombinace. Projedu se tedy aspoň do Vicenzy, abych nějak strávil čas.
Před nádražím začíná Viale Roma po které se odebírám do centra. Cestou potkávám na můj vkus dost černochů. V jednom z autobusů městské dopravy vidím za volantem ženu, také nezvyklé. Pomalou chůzí dokráčím na Piazza dei Signori a zpět na nádraží. Daří se mi dokonce slušné noční snímky. Když se vrátím zpět do Verony, zbývá jen hodina do odjezdu nočního vlaku do Vídně. Ten přijíždí před 23. hodinou. Když dorazím ke kupé, zírám. Kupé plné Arabů a vyznačené místenky jen dvě. Otráveně hledám jiné místo. Nakonec se usazuji v posledním, kde jsou dvě místenky, ale cestující jen jeden. Akorát nechápu systém místenek. Tak buď jsou povinné a nebo ne. A ne aby se do kupé nacpala arabská náplava a vesele si jela bez místenky. Cestující, mladík, nejprve hovoří anglicky, ale potom se představuje jako Francesco z Milána, jedoucí za holkou do Vídně. To však ještě není vše. Po chvíli si přisedá divná cestující. Ale má tepláky a dvě igelitky, tak snad brzy vystoupí. Kdepak chlapečku. Když s někým telefonuje, tak mluví německy. Když se jí ptám zda jede do Vídně, tak kouká jak kdyby právě přistála na Venuši a i po druhém dotazu nereaguje. Vypakuji jí tedy tašky ze sedačky a dělám si pohodlí ve stavu "ležmo." Sousedka si ustele taktéž a potom se směje, nikdo neví čemu. Ve Vicenze nás staví do pozoru průvodčí, která přišla usadit dva mladé Japončíky. Při následné kontrole jízdenek se mne, ptá, proč nesedím na svém místě. Podle mne docela hloupý dotaz, když musela kolem onoho kupé projít. Na mou odpověď kývne a nic neříká. Prostě bordel. Hůř je na tom naše "kámoška." I na průvodčí kouká jak "tydýt," když jí říká o jízdenku. Na druhou otázku už reaguje. Ale čert ví, co měla za jízdenku, když jí průvodčí říkala něco o Tarvisiu. Potom tak nějak usínám. Přijíždíme do Benátek a narušitelka odchází neznámo a nenávratně kamsi. Francesco si natáhne nohy naproti, Japonka se schoulí na sedačku, jejímu mladému klopím sedačku a sám se uvelebím na dvě sedačky. Takhle je nám dobře až do rána.


Verona - Porta Nuova, Portoni della Bra, Arena di Verona, Castelvecchio, panorama Verony,
Torre dei Lamberti, Piazza Erbe.
Noční Vicenza













10.10. - Voda, která utekla

Svítá, už den se probouzí... Kupodivu do jasně modrého rána. Údolní mlha sice zahaluje Neustadt, ale zde nahoře, v okolí Semmeringu je azuro, které nebylo ani tam, kde být mělo. V pozadí se tyčí masiv Schneebergu, kopce a hrady kolem trati se jasně třpytí od ranního slunce. Ve Wiener Neustadtu, jak jsem tušil, je po po srandě. Mlha všude kolem. Uteklo to jako voda, jak to tak bývá. Francesco se se mnou loučí slovy "Ciao Joseph" a každý si jdeme svou cestou. O přestupní prodlevu si jdu sehnat něco teplého do žaludku a potom pokračuji EC Vindobona až do Prahy, kde přestoupím na autobus. Je pátek a tak busy praskají ve švech, ale to už vydržím. Další návštěva Itálie nebude mít určitě již takovou prodlevu, jako bylo nyní, 9 let.