Z Ústí do Mostu (Bílinou i Středohořím)

Řeka Bílina je jednou z nejzajímavějších řek u nás. Pramení ve Slepičí stepi nad Kalkem, napájí Jirkovskou přehradu, pod Krušnými horami teče v rourách a za litvínovskou chemičkou už klidně pluje pod Českým středohořím. Také je někdy nazývána "řeka mučednice." Její pramen je pitný, ale střední tok byl v minulosti velmi znečištěn. Nyní už tomu tak naštěstí není a tak musí snášet pouze to potrubí. Než vznikly uhelné doly, byla na jejím toku ještě jedna přehrada, Dřínov.
S Tomášem jsme se vydali poznat jednu ze dvou pěkných částí. Tím je úsek z Bíliny do Ústí nad Labem. Výlet jsme naplánovali proti proudu řeky, abychom se spíše přibližovali k domovu. První kilometry hustou ústeckou dopravou jsme měli oči na stopkách, ale v Trmicích už jsme byli jako v jiném světě. CT č. 3071 vede kolem zámku, kde je Muzeum modelové železnice. Za Koštovem trochu stoupáme. První zastávka je ve výšce 142 m n.m. u Královského pramene. Zde už je ta správná romantika s meandrující řekou a zelení kolem. Ze Stadic nejedeme kolem pomníku Přemysla Oráče, ale stále po CT. Její povrch se na chvíli horší na prašnou cestu. Za Hliňanami je ještě jeden podobný úsek a u Brozánek najíždíme zpět na asfalt. Stále podél řeky projíždíme kolem Malhostického rybníka, který také vypadá sympaticky. Za jeho koncem je přes Bílinu romantický kamenný mostek se zříceninou mlýnu. Ve Rtyni je první delší zastávka u místních potravin. Na návsi vyniká kostel sv. Martina.
Za Rtyní se řeka kroutí ještě více a s ní i silnice. V Kozlíkách opouštíme CT č. 3071 a v Hradišti prozatím i řeku Bílinu. Po červené sklouzneme do Bžan, kde chce Tom omrknout zatopený lom Karolína. Zde se dnes rybaří. To bych nebyl já, abych nevymyslel nějakou zkratku. Tato vede po silničce dále do kopce až do Lhenic. Místo vracení se do Bžan z kopce a potom zase stoupat. Byl jsem líný se koukat do mapy, tak mi to vyšlo jen na půl. Na rozcestí jsme sjeli do Mošnova, místo do Lhenic. Nevím jak Tomáš přišel na to, že do Kostomlat se přijede po rovině. Od Bíliny pod Milešovku to logicky moc nejde. Bylo tomu tak. Z 250 m n.m. jsme vystoupali do 380. Zde ve velkovsi Tomáš očekával otevřenou hospodu. No, bylo to jen tak tak. Ta návsi byla zavřená, tak Tom nabral kurs vietnamský obchod. Samozřejmě, chlazené pivo žádné. Když už jsme opouštěli po žluté značce Kostomlaty, najednou se před námi zjevil Kozel. Kreslený a na zdi budovy. Velký a malý v nás celkem zasyčely.
Nejsnáze do Bíliny je to po nedokončené silnici kolem Mrtvého vrchu. Místy to byl pěkný padák, místy je už silnice asfaltová. Na kraji Bíliny jsme se dozvěděli, že celý úsek bude hotov v druhé polovině letošního roku.
Ještě je relativně čas a tak do Mostu místo po hlavní silnici jedeme zkratkou, ale za to horší cestou, přes Braňany. Musíme ale zdolat nejméně šest serpentin k osadě Kaňkov, pod stejnojmenným kopcem. Ten je vyhlídkový a na vrchol vede červená značka. My ale padáme do Braňan. Tam odsud mírně do kopce kolem Špičáku točíme kola do Rudolic. Vyjíždíme na mosteckém nádraží, u čtvrtého nástupiště. Motorák domů přijíždí zanedlouho.

Trasa:
Ústí n. L., žst. - Trmice - Stadice - Malhostice - Rtyně - Sezemice - Velvěty - Lbín - Hradiště - Bžany - Mošnov - Kostomlaty - Bílina - Braňany - Rudolice - Most.
49 km, 701 metrů převýšení

 Trmice

 U Královského pramene

 České středohoří od Hliňan

Mostek přes Bílinu a zřícenina mlýna

 Rtyně

 Údolí Bíliny od Hradiště

 Bílina ze serpentin na Braňany

Braňany, Kaňkov, Bořeň

Pod Haltravským hřebenem

12.5. - Pod Haltravským hřebenem

Po kolikaté v Českém lese a je stále co nového objevovat. Dnes to budou zaniklé obce pod Haltravským hřebenem. Vyrážíme klasicky na dva dny a tentokrát budeme nocovat v obci Rybník, místo tradiční Halže. Prvně snad co pamatuji, hlásí déšť. My se s tím ale nejak popereme.

Hlavní město Chodska se stane výstupní stanicí. Nejprve se stavíme na polévce, v IC a napojujeme se na CT č. 3, po které mimo jiné dojedete až do Mnichova. Cesta tam je dlouhá 260 km. Nám však stačí úsek do Havlovic, odkud po žluté přejedeme do Trhanova. Po ní to nebyla špatná jízda. Počasí je zatažené, ale zatím neprší a tak můžeme pokračovat na Výhledy. Bez objížďky přes Klenčí je to přes Chodov hodně do kopce. 250 výškových metrů na čtyřech kilometrech. Na Výhledech je rozcestí turistických tras na Čerchov a na Haltravský hřeben. To vše v 700 m n.m. My z hlavní silnice odbočujeme až v Černé Řece. Po lesní silničce a po zelené přijíždíme do Jindřichovy Hory. Tam jsme registrovali jediný barák, kde zrovna chlápek sekal trávu. Ve Staré Huti jdeme omrknout budovu nedokončené dráhy. Později jsme tápali, kudy tudy chtěli natáhnout z Domažlic koleje, když jsou kolem hory. Dále nás čekala mrtvá ves Nemanice. Proviantně nevybavení chlapci doufali, že zde bude otevřený krám. Bohužel tomu tak nebylo. Nakonec jsme trochu změnili trasu a jeli do Lískové, kde už uspěli. Typická hraniční obec. Vietnamci, benzínka, i něco pro hříšné cestující se tu najde.
Pokračujeme Bavorskem, konkrétně vískou Höll. Následuje zahřívací kopec. Jelikož jsme klesli až nad 500 metrů, musíme zpět nahoru. Do Untergrafenriedu je stoupání 14 %. V něm překracujeme zpět hranici, za níž byla před sedmdesáti lety obec Lučina. Zbylo tu z ní ale celkem dost, oproti jiným. Proč tyto vsi zanikly jsem již vysvětloval dříve. Odkryté pozůstatky staveb dostaly popisky a tak se dozvídáme, že zde byla sklárna či pivovar. Zbytky kostela sv. Jiří najdeme o kus dál na návsi, kam se přesunujeme vzápětí. Nadšeni pokračujeme podél hranic, klasicky po bývalé signálce. Občas narazíme na ceduli připomínající další zaniklou obec. Houpavou jízdou přijíždíme do Hraničné, kde stojí baráky po bývalé rotě. Hoši se jedou podívat a to byla chyba. Tomův sjetý zadní plášť neodolal a inkasoval díru. Tomáš byl odkázán, aby to v tom mrholení opravil. Jelikož s námi stejně nechce na Ebene, přejeme mu hodně zdaru a dále jedeme ve dvou. Tom až vymění duši, tak se přesune do Rybníku, na základnu.
My tedy dále šlapeme ve stopách pohraničníků až k Dianinému Dvoru. Do bahnitého terénu se nám nechce, tak si ruiny fotíme pouze z cesty. V bývalé Švarcavě svačíme a nabíráme síly na poslední výstup.
Jsme dnes podruhé v Bavorsku, akorát okres Cham vystřídal Schwandorf. Ze Schwarzachu pomalu stoupáme do Stadlernu. Hora Ebene se začíná nořit do mlhy. Ve Stadlernu jsme už v 700 n.m. Nacházíme zde křížovou cestu na Kalvarienberg. Z více variant na hrad Reichenstein a vrchol Ebene volíme nakonec tu po turistické značce. Cesta vede mezi borůvčím a skalkami, což se nám líbí. Líbí se nám i kvalita cesty, na horském kole sjízdná v pohodě. Místy je sice stoupání prudší, ale pořád se dá zdolat v sedle. Na chvíli opouštíme turistickou značku, abychom se na ní vrátili pod hradem. Na něj je to kilometr úzkou cestou mezi stromy a kořeny. Jelikož je deštivo, jsme mokří od listí.
Zřícenina Reichenstein se tyčí ve výšce 840 m n.m. Zbyla tu pouze věž. Soudě podle plochy, hrad nemohl být moc velký. Dnes v těchto výškách je hustá mlha, doplněná slabým mrholením. Proto se moc nezdržujeme a pokračujeme ještě o kus výše. Mezitím píše Tomáš že už je v teple penzionu a že vedeme nad Norskem 6:0. Samé dobré zprávy.
Při hranicích z naší republikou stojí vrchol Ebene, na jehož vrcholu, v 894 m n.m. stojí od roku 1984 rozhledna Böhmerwaldturm. Je dřevěná s krytým ochozem, na kterém opět nejdou otevřít okna. Dnes je nám to ale jedno, všude kolem je bílá tma. Jinak je to asi jediný mínus této stavby. Vstup je volný, platí se akorát dalekohled.
Nedávno jsem četl, že z Ebene do bývalého Václava vede zkratka, že se nemusí složitě odjíždět přes Železnou. Tuto variantu chceme zkusit i my. Bügellohe se jmenuje zaniklá ves u hranic. Vede k ní z Ebene turistická značka a pěkný „padák.“ Klesli jsme zhruba o 100 výškových metrů. Rozpadající barák v tomto počasí působí mysticky. Hranici přecházíme jako za starých časů, kdy si emigranti takové počasí vybírali nejčastěji. Lesní cesta nás opravdu dovedla na silnici u bývalé roty Václav. Odsud už zbývá sjet k Radbuze do Mostku a pohodlně dojet do Rekreačního střediska Rybník, kde už nás čeká již usměvavý Tomáš.

Trasa:
Domažlice - Havlovice - Trhanov - Výhledy - Jindřichova Hora - Nemanice - Lísková - Höll - Lučina - Hraničná - Schwarzach - Stadlern - Reichenstein, zříc. - Ebene - Václav - Mostek - Rybník.
57 km, 1061 metrů převýšení

 Trhanov

 Jindřichova Hora

 Budova nádraží nedokončené dráhy

 Lučina

 Kalvarienberg

 Na Reichenstein 

 Reichenstein

 Ebene

Bügellohe

13.5. - Od Radbuzy ke Mži

Ráno pokračuje mrholící počasí, což chce Tomáš vyřešit rázně. "V Hostouni to házim na vlak." My s Frantou však věříme v lepší počasí. Nakupujeme ještě něco málo na cestu u Van Duyena a v půl deváté vyrážíme, to už pršet přestalo. Nejkratší je to do Hostouně přes Ostrov a Mutěnín. Cestou musíme překonat 640 m n.m. vysoké sedlo. To znamenalo přes 100 výškových metrů. Přichází Hostouň a Tomáš místo na nádraží, míří do obchodu pro Vincentku i přes to, že zase poprchává. To však trvá jen chvilku. Dokonce vidíme v dáli i modré nebe.
Sjíždíme ještě kus k Radbuze a projíždíme Štítary. Tudy jsem už jel předloni. Přes kopec se převezeme do Tasnovic, kde nás zajímá již z dáli viditelný kostel nad vsí. Frantovi se nahoru moc nechce, ale obchod tu žádný není, tak nakonec jede s námi. Na 467 m n.m. vysoký kopec vede dobře sjízdná cesta, po které vede i modrá značka. Na vrcholu bývalo hradiště. Dnes tu lze obdivovat kostel sv. Vavřince a k němu přilehlý starý hřbitov. Krásné klidné místo, které ale nenabízí výhledy. Jen mezi stromy lze spatřit Starý Herštejn.
Blíží se dvacátý kilometr a kontrolka chlapcům hlásí rezervu stavu tekutin. Je pátek dopoledne a já věřím, že v jedné z dalších obcích bude minimálně obchod. Nejprve ale pochybím v navádění a nechtěně se ocitáme v Oplotech. Ještě k tomu je to do kopce. Do toho bychom ale stejně jeli, si myslím. Horší, ale naprosto nefrekventovaná silnička nás dovede do Chřebřan a odsud do Mířkova, kde parkujeme u samoobsluhy. Ta by nás nejspíš minula, jet původním směrem na Hašov. Následuje i bojová porada. Do Holýšova na vlak to nestihneme, abychom byli ve 14 hodin v Plzni. Druhá možnost je Stříbro. Časově to vypadá slibně, tak jedeme. Ale zprvu pouze já s Frantou. Tomův druhý defekt nás poslal napřed okouknout vyhlídku v Semněvicích, která Toma stejně nezajímá.
Chřebřany, Mířkov, Křakov. Nic pro ráčkující. Pak už přicházejí Semněvice, kam je to pochopitelně opět do kopce. U silnice na Mezholesy postavili za vsí odpočívadlo, houpačku, tak proč k tomu také nepostavit vyhlídku. Tak to vidím aspoň já. Tyto novodobé pseudorozhledny spíše kritizuji, ale tahle se mi líbí. I výhled stojí za to. Sedmihoří v celé své kráse. Na dohled jsou i dominanty Českého lesa Čerchov, Zvon i Ebene. Spekulujeme, že za dobré viditelnosti by byl možná vidět i Ostrý. Fanouš mimo jiné svým dalekohledem zahlédl Toma, jak šlape Semněvický kopec, při čemž jistě nadává. Včera to bylo pro změnu na počasí. Ono holt občas se nezadaří.
Tom nás dojel, takže můžeme pokračovat, zase do kopce. Já nic jiného, než vlnitý terén ani nečekám. Cestou do Velkého Malahova dokonce i fouká mírně proti. Zde se vyžívali snad v těch názvech se Ř. Další v pořadí projíždíme Zhoř. A to jsou zde v okolí ještě Prostiboř, Střelice, nebo Sekyřany. Ze Zhoře do Mileva a dále k Úhlavce se konečně vezeme dlouho z kopce. Čas, kterého jsme měli na rozdávání se už nečekaně krátí. Přejíždíme "dé pětku" a už nám ukazuje své věže kladrubský klášter. Ten je ale mimo město, takže pro vizitku si tam určitě nesjedu. 25 minut na 4 kilometry je slušná rezerva, ovšem nesmí před námi být další kopec. Na nádraží ve Stříbře (Ř už opravdu naposledy) jsme nakonec pět minut před příjezdem vlaku. Ten má dvě minutky zpoždění, takže jen tak tak stačíme pokladní vysvětlit, že potřebujeme jen rezervaci na kola. Jako režisté za zavazadlo platit nemusíme. Když přebírám jízdenky, vlak už je v nádražní zatáčce.
Vše se zadařilo a my jsme mohli v klidu usednout na svá místa v multifunkčním vagóně rychlíku do Plzně. Hromy blesky od Toma teď pro změnu létaly na účet obchodu v Kladrubech, kde neměli vychlazené pivo. A má pravdu. Bude ho teď muset nahánět v Plzni, kde je na to deset minut času. Pak už solidně zaplněný rychlík s námi opouští Plzeň a my dorážíme před 16. hodinou do Žatce.

Trasa:
Rybník - Mutěnín - Hostouň - Tasnovice - Sv. Vavřinec - Oplotec - Mířkov - Semněvice - Velký Malahov - Zhoř - Kladruby - Stříbro, žst.
49 km, 624 nast. m.

 Údolí Radbuzy - pohled nad Ostrovem

 Mutěnín

 Štítarský kopec

 Český les od Oplot

Rozhlednička Semněvice a výhled na Sedmihoří

Šluknovsko, Křinice

7.5. - Šluknov, Hrazený, Fukov, Nejsevernější bod

Vyrážíme s Jankou na první delší cyklovýlet letošního roku. Jako destinaci jsme zvolili náš nejsevernější výběžek, označovaný jako Šluknovský. Stejně se jmenuje i zdejší pahorkatina, na jejíž nejvyšší vrchol si vylezeme. Po spoustě nejsevernějších míst se projedeme fascinujícím Saským Švýcarskem a skončíme u naší největší řeky.

Slibované slunečné a teplé počasí vyšlo, ale radovat se zatím nemůžeme. Na přeplněném nástupišti děčínského nádraží s hrůzou očekáváme, co přijede za vlak, kterým chceme jet přes Bad Schandau do Šluknova. Tento nový spoj využiji poprvé, pokud se nám poštěstí vybojovat místo. O to bude bojovat i Marek Hes, který jede se svou partnerkou Bárou na Königstein. Nakonec jsme nemuseli bojovat tolik. Přijela dvě spojená Desira, z nichž jedno se odpojí a pojede přes Střekov do Litoměřic a s ním většina čekajících. Podstatná část z našeho vlaku vystoupí v Bad Schandau a bude pokračovat do "Florencie na Labi."
Přejíždíme slavný most v Schandau a vnikáme do údolí říčky Sebnitz, které nás vyveze do stejnojmenného města. To hraničí s naší Dolní Poustevnou. Tudy vede i naše trať a přes Mikulášovice se dokroutíme do Šluknova, kde vystupujeme na našem nejsevernějším nádraží v nejsevernějším městě. Zde jsem vlastně ještě pořádně nebyl, což by byla škoda. Přišel bych tak o zámek, který je nově opravený a vypadá moc pěkně. V pokladně nejsevernějšího otevřeného zámku u nás je i IC. Náměstí taky celkem pěkné. Dominantní kostel sv. Václava je v ulici vedle, ale nelze ho přehlédnout. Míříme do Kunratic, jedeme vzhůru, na kopec. Hrazený (610 m) je nejvyšší ve Šluknovské pahorkatině a v jeho východním svahu je vyhlídka. Po neznačené cestě vyjíždíme k rozcestí Číhaná, kde zamkneme kola a zbylých 130 výškových metrů vyšlápneme pěšky. Vyhlídka Volský kámen je ve výšce 580 m n.m. a je z ní výhled směrem k Rumburku a na Jizerské hory. Ty jsou dnes vidět pěkně. Dále Vlčí hora, Dymník a Löbauer Berg. Na vyhlídce je lavička, kříž a vrcholová kniha. Při naší návštěvě jsme zde potkali čtyři turisty, kteří se nešli ani rozhlédnout. Respektive oni potkali nás, když jsme odpočívali, svačili a při tom se kochali.

Stejnou cestou jdeme ke kolům, stejnou cestou jedeme do Šluknova. Odsud potom do Království, kde se napojíme na CT č. 3043 přes osadu Rybničná. Ta se tak jmenuje proto, že jsou zde čtyři kaskádovité rybníky. Tam, kde se ohýbá cyklostezka, my pokračujeme severně. Chvíli lesem, chvíli loukou se blížíme k hranici napříč výběžkem, o kterém spekulujeme, jak nám vůbec připadl. Mezitím přijíždíme ke státní hranici, což není správně. Když kouknu do mapy, vidím své pochybení. Měli jsme jet rovně až na druhém ohybu. Naštěstí se tato chyba dá rychle napravit. Podél patníků se dostáváme na správnou cestu. Ta nás dofouká až do Fukova (něm. Fugau). Jediné co ze vsi zbylo je naše nejsevernější vodárna. Tato je z roku 1904. Kus níže je pro změnu nejsevernější trať. Jde o peážní trať německých drah, která prochází naším územím. Přes ní se klene pěkný kamenný most. Nejsevernější řekou České republiky je významná řeka Spréva i přes to, že naším územím protéká pouze pár metrů. Řeka Spree pramení ve svahu Kottmaru, protéká Budyšínem (Bautzen) a hlavním městem Berlínem!

Zde na pampeliškové louce svačíme a pozorujeme cvrkot v obci Oppach. Podél Sprévy vede cyklostezka, tu použijeme i my. Propleteme se po ní přes Sohland a dále budeme pokračovat vedle hlavní silnice pod hradbou Žitavských hor. Abychom se dostali pod jednu z nich, Valtenberg, musíme si pěkně šlápnout. Z 300 m n.m. se nakonec za Steinigtwolmsdorfem dostaneme až do 453 m n.m. Zde se nachází půvabné návrší Sieben Linden, kde je altán, lavičky a pěkný výhled. U Waldhausu, který je restaurací, mi dochází, že chceme na rozhlednu Valtenberg, ale nemáme ani cent. Eura jsem jaksi zapomněl doma! Času také nemáme zrovna na rozdávání, tak budeme pokračovat po nejsevernějších místech.
K hlavnímu bodu dneška, podle cedulí zvaného Nordkapp, je to od Waldhausu půl kilometru lesem, spíš mezi kořeny, než že by se dalo jet. Za strouhou, kterou vytváří náš nejsevernější potok Severní, už ho vidíme. Nejsevernější bod České republiky. Je označen nejsevernějším hraničníkem, nejsevernějším rozcestníkem i nejsevernějším odpočívadlem. Chvíli pobydem na klidném místě, kde nyní není jediný člověk. Živáčka psát nemohu, protože tu krásně zpívají ptáci.
Ústup provádíme směrem k obci Severní. Ze začátku se vůbec na kole nedá jet a tak tlačíme a brodíme potok. Na chvíli se značka odklání k nejsevernější louce, kde jsou nejseverněji se pasoucí krávy. Konečně se dá jet a my můžeme zbytek cesty k nejsevernějšímu hraničnímu přechodu zůstat v sedle. V něm sjíždíme až do Lobendavy. Vsi, kde se zastavil čas a to hlavně co se týče stavu domů. Dost jich je neudržovaných, některé dokonce na spadnutí. Ještě nás čekají dva kopce. První přichází nyní do Markéty. Krásná je zdejší zvlněná krajina. Ve Vilémově nabíráme poslední síly do posledního kopce. Ty nakonec načerpáme v pizzerii na konci Vilémova.
Do penzionu v Mikulášovicích je to dva kilometry, což je už sranda a bezvadný den na českosaském pomezí je pomalu u konce. 

Trasa:

Šluknov - Číhaná, háj. - Šluknov - bývalý Fukov - Oppach - Sohland - Wehrsdorf - Steinigtwolmsdorf, Waldhaus - Nejsevernější bod ČR - Lobendava - Vilémov - Mikulášovice.

48 km, 604 nast. m.

 Šluknov - zámek

 Hrazený

 Hrazený - vyhlídka a výhled na východ

 Bývalý Fukov

 Peážní trať DB

 Hraniční Spréva (Spree)

 Sieben Linden a výhled na Lužicko

 Nejsevernější bod ČR

Od bodu po žluté do Lobendavy

8.5. - Tanečnice, Křinice, Winterstein

Nedělní slunné ráno a paprsky dopadající na terasu, takhle to máme rádi. Prohodíme pár vět s pražským autoturistou, který tu je o den déle. Ten nám mimo jiné poradil Winterstein místo Polshornu, ale to až později.
Jsme čerství, tak si hned po ránu zastoupáme. Nejprve mírně do centra městečka, kde je IC. Výjimečně v něm nesedí slečna, ale mistr světa v turistickém závodu. To už je asi nějaká kapacita.
Nad Mikulášovicemi se tyčí vrchol Tanečnice, na který musíme o dvě stě metrů výše. Nejprve jedeme po pěkné asfaltce a následně dobrou lesní cestou. Ta je prudká jen místy. Ve výšce 597 m n.m. tu stojí restaurace a Bismarkova rozhledna. Na ní je už vidět její stáří přes sto let. Ale stavba je to pořád pěkná. Restaurace asi nefunguje a rozhledna je volně přístupná. Cyklista, co přijel chvíli před námi ani nešel nahoru a už zase odjíždí. Po chvíli přijíždí auto Němců. Stejně jako včera máme štěstí na mimořádnou viditelnost. Na východ jsou vidět Jizerské hory a mezi vrcholky Lužických hor i Ještěd. Na západ zase stěny a stolové hory Labských pískovců, spíše známé jako Českosaské Švýcarsko. Všemu dává korunu Milešovka. Dokonalá kombinace. Krásná rozhledna s úžasným výhledem. Chybičkou je jen studený vítr, který Janku vyhání z ochozu dříve, než mě. Je čas se posunout a tak sjíždíme do Tomášova, abychom překročili opět hranici. Chvíli poskakujeme po lesní cestě, ale pak už přijíždíme na křižovatku již německé silnice. Jedeme na Saupsdorf, což je prudký sjezd a výjezd. Naproti jedoucí početná skupina cykloturistů všech skupin, to má sice po větru, ale do většího kopce. Nás by však vítr nejraději sfouknul ze silnice. Mimo to se těšíme až budeme opět mimo provoz.

Jsme v Saupsdorfu, zvaném Ober, čili horní. Do dolního (Unter) je to pěkná jízda. Od tamtud jedeme ještě níže a jsme v údolí krásné říčky Křinice (Kirnitsch). Tam se ptám Janky definitivně, zda chce na Grosses Polshorn, či na Winterstein. Obě jsou vyhlídkové stolové hory. "Winterstein," zní rozhodná odpověď. Popojedeme tedy k Neumannmühle, kde odbočíme na "National park radweg" a po ní se dostaneme po Zeughaus Strasse pod Winterstein. Kus jedeme ještě po pěší červené až kam to půjde. Do 270 m n.m. to šlo. Zamykáme kola (ano, radši i tady) a čeká nás přes 110 výškových metrů po schůdcích a žebřících. Po minulé návštěvě vím, že to za to stojí. Janka si dá bosonohý. Turistů tu není zase tolik, což je potěšující zpráva. Vyhýbali jsme se jen dvakrát. Jen na jednom žebříku cítím menší závrať, jinak je výstup pohoda. Zaniklý hrad Winterstein na 390 m n.m. vysoké stolové hoře je úžasné místo. I po tom hradu je tu památka. Podle informační tabule ale nebyl nikdy kdoví jak velký. Za to ten výhled, to je fantazie. Kolem nás skály, stromy, stěny. Severním směrem před námi Tanečnice, kde jsme ještě před chvílí byli. Kolikrát se to zdá neuvěřitelné, jak se člověk dokáže přemisťovat. Nejznámějším místům, co jsou vidět vévodí Kleiner Winterberg. Dále již známé Frienstein či Neuer Wildenstein. Ani se nám odsud nechce, ale musíme se nějak dostat domů. 

Stejnou cestou sjíždíme zpět k Neumannmühle a dále nás čeká samá rovina, občas nějaký metr nahoru. Projíždíme kolem známých vodopádů Lichtenhainer a Beuthen. Odsud do Bad Schandau budeme sledovat trať výletní tramvaje, která vozí turisty mezi lázněmi na Labi a vodopády. Potkáváme dvě tramvaje směrem nahoru, dolů nás žádná nepředjíždí. Na tu třetí si počkáme v Bad Schandau a pořídíme fotografii.
V Bad Schandau je v nedělním odpoledni rušno. My po silnici a přes most přijíždíme na Labskou cyklostezku. K našemu překvapení jedeme proti větru. Tento úsek do Děčína zná spoustu lidí. A kdo ne, tak vězte, že je to parádní projížďka pod skalními stěnami, nejhezčím labským údolím u nás a možná i v Německu. Končíme klasicky v Děčíně. Natěšeni na pořádné jídlo nalézáme na poslední chvíli záchranu v podobě, snad jediné v neděli otevřené, pizzerie na rohu ulic Tržní a Prokopa Holého. Pak už se můžeme spokojeně, s plnými žaludky, vydat Panterem domů. 

Trasa:

Mikulášovice - Tanečnice - Tomášov - Saupsdorf - Neumannmühle - Winterstein - Neumannmühle - Bad Schandau - Děčín.

62 km, 339 nast. m.

 Mikulášovice

 Tanečnice a výhled na jih

 Neumannmühle

 Winterstein

V Bad Schandau