Benešovsko

Volba dalšího výletu padla na Benešovsko, přičemž okresnímu městu se tentokrát vyhnu. V plánu je i nejnovější rozhledna okresu a dva zámky. Po teplých dnech se ochladilo a zatažená obloha ještě více zvýraznila chladné počasí. Byl to ojedinělý případ červencového dne, kdy kraťasy zůstaly v brašně.

Začátek trasy jsem zvolil z nádraží v Olbramovicích, kde teploměr ukazoval 14 stupňů. Po žluté, zelené a značce naučné stezky "Po stopách Sidonie Nádherné" jedu přes Slavkov do Vrcholových Janovic. Tam mě zajímá zámek, kde mají muzeum zvonařství, ale nemají turistickou vizitku. Tu sháním až na třetí pokus v obchodě.

Už od prvních kilometrů se připomíná Vlašimská pahorkatina, kde není snad kilometr rovného úseku. Pořád nahoru a dolů a to i ve Voticích, kam přijíždím za dalším cílem. Je jím Václavka. Vysoká... Ne bruneta, ale 45ti metrová kostelní věž. Je upravena k rozhlížení a je součástí kostela sv. Václava. Výhled bych hodnotil 3-, protože je vidět jen město a na ochozu je místa tak metr na metr. Také je tu upozornění, na maximální počet čtyř lidí, jenž se naplnil za pár minut, kdy dorazila rodinka. Půjčený dalekohled jsem tedy nevyužil a k focení mi musely stačit oka pletiva.

Dále pojedu stále na východ, hezky po větru. Aspoň jsem cítil, že se nemusím moc namáhat, abych jel 25 km/h. Místy se otevře pohled na Velký Blaník. Stavím se v Jankově a v sousedních Ratměřicích. Tam si neprohlédnu zámek, protože je za zdí, stromy a na soukromém pozemku. Původně jsem chtěl z Jankova severním směrem, ale nakonec se nebudu vracet, vezmu to zkratkou. Po silničce jedu do Skrýšova, za nímž odbočím do lesa, směrem k hájovně. Ještě kousek do kopce a už se dostávám na žlutou značku. Po kilometru z ní uhýbám na Pičín. To už je druhý ve Středních Čechách. Jeden je také na Příbramsku. Odsud nejedu po cyklostezce, ale po silnici směr Kondratice, Popovice. Do Postupic jedu kolem Chotýšanky a připadám si chvíli jak v horách. Takový charakter má říčka i les.

Další dnešní zámek se jmenuje Jemniště. Už jsem zde jednou byl a řekl bych že se tu nic nezměnilo. Krásný zámek doplňuje upravená a barevná zahrada s kašnami. Maličkou chybičkou byla absence vizitky. Sezóna v plném proudu a vizitka vyprodaná.

Teď si zase chvíli zastoupám. Pojedu na rozhlednu Špulka, která je šest kilometrů vzdušnou čarou. Po silnici o něco dále. Přes Bořenovice, po hlavní silnici to trvá pár desítek minut. Na samotný vrchol musím po cestě, po dřevěných značkách.

V 533 m n.m. stojí pěkná moderní stavba, která zvítězila předloni v soutěži "Rozhledna roku 2015." Řekl bych, že zaslouženě. Výhled je daleký a kruhový. Vidět je Velký Blaník a Javorová skála. Konečně na chvíli vykouklo i sluníčko.

Nyní nejsnáze ku dráze, do Chocerad. Jenže to nepůjde tak hladce. Lesními cestami se musím dostat do civilizace, což se daří. Z lesa vyjíždím v Humenci a přes Teplýšovice uháním do Chocerad. Ty jsou na Sázavě, takže nastává dlouhý sjezd. Do Čerčan na vlak už je to daleko a do Hvězdonic se mi pak už nechce, takže Chocerady jsou mou dnešní konečnou.

Trasa:

Olbramovice, žst. - Slavkov - Vrchotovy Janovice - Votice - Jankov - Ratměřice - Skrýšov - Lažany, háj. - Pičín - Popovice - Postupice - Jemniště - Špulka, rozhl. - Teplýšovice - Chocerady.

66 km

 Vrchotovy Janovice

 Václavka

 Votice

 Jemniště

 Špulka s výhledem

Chocerady

Od ledovců k palmám 11/11: Komplikovanější návrat domů

10.7. 

Vstáváme v půl šesté, protože na nádraží je to pět kilometrů a vlak jede po sedmé hodině. Ještě spícím městem nebyl problém se proplést a tak máme na vlak půl hodiny rezervu. Dokonce stačíme na peróně uvařit čaj. Vlak nakonec přistavují až pár minut před odjezdem.

Do Mnichova tentokrát pojedeme s DB, spěšným vlakem IRE, což značí InterRegio. Už od rána není cesta tak "easy" jako sem. Jako první to načne průvodčí, jemuž se nelíbí naše bagáže na kole. I přesto, že mu vysvetlujeme, že je to hodně věcí, musí věci na polici. O moc místa ale nepřibylo.

V Mnichově jsme po deváté hodině a já přibližně vím, že za hodinu by nám měl jet vlak do Marktredwitzu. Vlak jede jak jsem se domníval, ale v poznámkách na tabuli běhá nápis "Zug fällt heute aus," zda si to dobře pamatuji. Zjistit stav věci jde Janča. Přichází s tím, že je vlak zrušen a nese nový spoj. Já mezitím našel variantu přes Norimberk. Janča vykročí znovu do informací a přinese spoj v kterém je onen zrušený vlak. Tentokrát tam jdu já. Mladík za přepážkou chybu vidí a tiskne mi jiný spoj přes Landshut. Spokojeně odcházím a než si všimnu, že z Landshutu je tam zrušený Alex, už normálně rostu. Pak mi ale dochází, že z Landshutu už Alex může třeba jet. Potvrzuje nám to i průvodčí, tak už jsme klidní.

V Landshutu tedy čekáme půl hodiny na vlak, který přijíždí pět minut před odjezdem. Zaujímáme pozici v prvním vagónu, ten jediný je klimatizovaný. Já ho však vybral, protože se tam nehrnuly ty davy lidí.

Přichází Marktredwitz a naše poslední přestupní stanice v Německu. Vlak do Chebu ale přijíždí pět minut zpožděn, což není dobré pro přestup v Chebu na rychlík do Mostu. Tam musíme mít totiž místenky na kola, což by mohl být problém. Byl. Průvodčí nás nevzala s tím, že neví kolik kol přistoupí cestou a my ji chápeme. Zamáváme tedy vlaku, koupíme místenky na ten další a jedeme do města na oběd.

Cesta do Mostu také nebyla žádná nuda. Ve Varech nastoupili tři hoši vracející se z filmového festivalu a hned bylo veselo. Jeden z nich byl bývalý občan Ohia a obstojně mluvil česky. Zajímavé na něm byly dvě věci. Stále prohlašoval "Čechy - freedom" a v Mostě se s námi přišel rozloučit až na perón. Měl štěstí, že multifunkční vůz ještě tolik nespolupracuje s lokomotivou a mohl naskočit za jízdy zpět.

Doma jsme byli v půl osmé a poslední den naší dovolené skončil, asi nespravedlivě, ziskem titulu mistra Evropy pro Portugalsko.

Skončila dovolená, která neměla zásadní chybu. Vše vyšlo podle původního plánu a to hlavně díky počasí, kterému děkujeme. Najezdili jsme 530 kilometrů po horách i rovinách. Poznali jsme část toku Rýna a trochu i Innu. Projeli jsme pět státu a v každém z nich jsme aspoň jednu noc spali. Předposlední den jsme čtyři z nich projeli naráz. Pro Janču byli čtyři státy cyklopremiérou, já si připsal pouze Lichtenštejnsko. Vystoupali jsme na naše první dva společné průsmyky. Ke statistikách by toho bylo třeba i více, ale toto stačí.

Panorama Lindau od našeho posledního nocoviště

Od ledovců k palmám: 10/11: Tam, kde to vše začalo

9.7.

Ráno pokračují zvony už od 5:30, ale nás definitivně probouzí ty v půl sedmé. Rozepnu stan a vidím kovovou oblohu. Ani nestačíme rozbalit vařič a nebe nám dává najevo v podobě pár kapek, že je čas odjet. Rychle tedy balíme a sjíždíme do vsi Ruggel, kde rozbalujeme nádobíčko pod lípou u kostela. Pak začne mírně pršet. Prosím o vodu paní před kostelem a díky tomu si mohu prohlédnout kostelní kuchyň. Je stejná jako naše.

Dnes musíme dojet minimálně do Lindau abychom skončili tam, kde jsme poslední červnový den začali. Ze začátku se jede dobře, protivítr žádný. Po dvaceti kilometrech stavíme v rakouském Mäderu u tenisových kurtů, kde se necháme zlákat čerstvými malinami. Chvíli pozoruji jeden pár při hře. Hrají to zhruba jako já. Vše doprostřed na jistotu, jen to nezkazit. Po dalších deseti kilometrech svačíme naposledy ve Švýcarsku, s nímž se loučíme u Fussachu.

Stejnou cestou přes Hard jedeme k Bodamskému jezeru. V něm bychom se chtěli ještě vykoupat, ale nebude to tak snadné, protože pohrdám místem vybrané Jančou s vidinou v lepší. Ale velký omyl! U Bregenzu je kolem jezera doslova hlava na hlavě. Jen tak tak jsme urvali místo kousek od našeho prvního nocoviště. Z klidu nás ruší policie řešící něco o kus dál. Když je po všem, přesouváme se na ono místo. Chvíli tu vegetíme, ale když začíná hustota lidí růst, zvedáme kotvy a posouváme se dále.

Moc daleko jsme se ale nedostali, jelikož u Yacht Clubu máme možnost použití sprchy. To po deseti dnech vítáme. Že je to gratis nás těší o to víc, ale nějakého peníze by nám nebylo líto. Do Lindau zbývá devět kilometrů, ale ty nebudou zřejmě poslední, musíme ještě jednu noc někde složit hlavu. Hned za hranicemi, v Německu se nám líbí jeden plac u jezera, ale tam už pár stanů je. Na druhou stranu to má své výhody, ale uvidíme. Vjeli jsme dnes do čtvrtého státu, což je náš rekord. Další překonáváme v ostrovní části Lindau. Mezi tolika lidmi jsem se snad ještě na kole neprobíjel. Může za to slavnost Stadtfest.

Na nádraží v obchodě se nám první den líbilo puzzle s místní tématikou, ale tahat jsme ho nechtěli. Teď když už bychom chtěli tak ho nemají, prodalo se. To je škoda, ale prodavačka nás odkazuje na Lindaupark. Otevírám mapu a koukám,že je to nákupní centrum směrem na severovýchod. Stejně jsme chtěli někudy za město hledat nocleh. Kupujeme lístky na zitra a vyrážíme. Ještě si dáme v tom mumraji zmrzlinu a pryč odsud.

Lindaupark nebylo těžké najít a tak jdeme zkusit štěstí. V obchodě Müller nakonec kupujeme puzzle s tématem Nového Zélandu, které u nás nemají a když to říká Janča. tak to bude pravda.

Stoupáme dále za město až narazíme na golfové hřiště. Tam se nám líbí jedno zákoutí, které ale je vidět z cesty, jdeme hledat dále. Mezitím nabíráme vodu v Golf Clubu. Jelikož jsem se neměl koho zeptat, obsloužil jsem se sám. Nakonec nacházíme skvělý plac na kraji pole, u silnice kterou ale kryjí stromy. Navíc je odsud pěkný výhled na Lindau, jezero i hory. Prostě paráda. Tímto si doplňujeme poslední stát v kterém jsme byli i spali.

Po deváté hodině náhle slyšíme traktor. Nejdříve zbystříme, ale nakonec se není čeho bát. Jezdit se bude na vedlejším poli. Rachot je to ale takový, jako kdyby nám jezdil u stanu. To jsou nápady, jezdit takhle pozdě na poli. Traktor pole opouští a ještě chvíle očekávání, zda neodbočí přece jen na to naše. Nestalo se tak a my po kochací chvilce můžeme ulehnout. Opět krásně zbarvené vrcholky hor od zapadajícího slunce. Obavy byly zbytečné. Sehnali jsme deset nocí místo pro stan, seženeme i poslední, říkali jsme si odpoledne.

Trasa:

Schellenberg - Rugell - Diepoldau - Fussach - Hard - Bregenz - Lindau.

68 km, 127 m. př., 600 m n.m.

 Rugell

 Rugell

 Soutok Rýnu a Illu

 Rýn před Bodamským jezerem

 Bodamské jezero

Naše stanoviště nad Lindau

Od ledovců k palmám 9/11: Za noclehem do Lichtenštejnska

8.7.

Při snídani u stolku chaty opět registrujeme auto zaparkované opodál a jeho majitele pracující na vinici, přesně jako třetí ráno. Když projíždíme vinicí do Fläsche, tak potkáváme mnohem více lidí. Oproti minulému ránu je totiž všední den.

Jedeme směr Sargans, kam je to pohodových pět kilometrů. Nejprve jdeme nakoupit a poté míříme na hrad, i když všude píší schloss, což je zámek. Zde dostáváme konečně vytoužené turistické razítko, na které jsme zvyklý u nás. Hrad je pěkný, ale předčil ho výhled do údolí Rýna, na pohoří Rätikon, vrchol Pizolu a ostatní štíty. Přímo nad hradem se tyčí mohutný Gonzen (1829 m), na nějž trvá výstup 4,5 hodiny, jak uvádí rozcestník.

Ze Sargansu pojedeme už směr Bodensee. První kilometry místo Rýna kopírujeme železniční trať vedoucí do Buchsu a dále. Projíždíme kolem Vartau a kocháme se zříceninou hradu stejného jména. Na druhém břehu se pod štíty Rätikonu choulí lichtenštejnské městečko Triesenberg. Potom odbočíme k Rýnu a svačíme u dřevěného mostu.

Dalším bodem programu bude sehnat lichtenštejnské víno a podívat se na zříceninu Schellenberg. To první se nám v Bendernu nepodařilo, ale zato jsme objevili přírodní koupaliště Badesee. Divíme se, že je vstup zdarma, přitom to je regulérní, udržované koupaliště s veškerými službami. My zde strávíme chvíli na osvěžení.

Po koupeli stoupáme do Schellenbergu, kam to není jen do kopce. Občas se objeví rovinka či klesání. Objevuje se také pohled na mělké údolí obsypáno domy obce Schellenberg. Hrad zatím nevidíme. Potom už jen kousek do kopce a brzdíme na návsi, v 633 m n.m., kde je malý obchůdek. V něm nacházíme vytoužené víno!

Potěšeni úspěchem jedeme k hradu. Překvapivě z kopce, ale správně. V nejspodnější ulici zamykáme kola u stromu, protože dále to jde jen pěšky. Po pěti minutách chůze lesem přicházíme ke zřícenině hradu Schellenberg. Narážíme tu na dva návštěvníky, kteří ale po chvíli odcházejí. Za další chvíli jsme si hrad určili jako naše další nocoviště. Při pohledu na ohniště nás napadá opečený buřt. To dává mozku signál, aby zapojil do činnosti slinivku. Nedá se nic dělat, musíme ještě jednou do obchodu. Máme na to půl hodiny, než zavřou. Zamykáme kola u hradu a jdeme. Všude v ulicích je klid, jako by ani nebyl pátek večer. Největší hluk tu dělají zvony, které odbíjí každou hodinu v půl a musí být slyšet až na vrcholky Rätikonu. Do obchodu přicházíme pět minut před zavíračkou. Ještě menší problém s Visa kartou a můžeme v klidu přemýšlel, kde seženeme dřevo na oheň v zemi kde i na zřícenině mají posekanou trávu. Nakonec se nám v těžkém terénu podařilo něco sehnat a díky Janičce se můžeme za chvíli těšit z plápolajícího ohně. Na buřtech jsme si náramně pochutnali.

Trasa:

Fläsch - Sargans - Bedern - Badesee - Schellenberg.

44 km, 250 m. př., 639 m n.m.

Od ledovců k palmám 8/11: Železniční symfonie

7.7.

Je čtvrtek a my se definitivně loučíme s naší plážičkou a městem Colico. Nejvíce se nám bude stýskat po jezeru Como. Od všeho toho odjedeme vlakem do Tirana a bude to pouze předehra dnešní "železniční symfonie." Jdu koupit lístky a k mému překvapení stojí ještě o tři eura méně. Asi si tam průvodčí v Tiranu připočítal i přirážku. Platím tedy celkem 18,20 a ještě si musím označit jízdenky na nádraží. Paní děkuji za upozornění.

K naší radosti přijíždí nízkopodlažní souprava a tak nám odpadá tahání kol do vlaku. Jen dveře jsme netrefili správné. Kochat se kopci z jedoucího vlaku také není k zahození. Občas prohodíme pár vět s holčinou jedoucí též do Tirana za kamarádkou, s níž jsme jí opravdu potkali.

Z Tirana odjíždíme v 11:40. Je to jeden ze dvou spojů za den, který veze odkrytý panoramatický vůz. Původně jsem pro jistotu chtěl jet v 11, ale jsem rád, že nakonec padla volba na Jančinu variantu. Už je dost teplo, tak snad se trochu ochladíme jízdou. První kilometry tomu tak zatím není, ale ulicemi Tirana to ale jinak nejde.

Přichází Brusio a spiralovitý viadukt. Kus nad ním spatřím dva cyklisty. Jen tak tak stačím zaregistrovat českou vlajku a zavolat povzbuzující pokřik. Kluci měli stejné vlajky jako my. Kolem jezera a přes město Poschiavo jedeme chvíli po rovině, jinak to jsou nemilosrdné krpály. Elektrická lokomotiva táhne sedm vozů bez použití ozubnice. A to nyní přijde super paráda. Během chvíle se vyšplháme do takové výšky, z které je celé údolí jako na dlani. Úžasná podívaná. Přibližujeme se ledovcům po mostech, tunely a mnoha serpentinami.

Nejhezčí stanicí je Alp Grüm ve výšce kolem 2200 m n.m. Nad nádražím je horská chata a kolem spousta vodopádů řítících se z tajících ledovců. Následuje nejvýše položená stanice na trati, Ospizio Bernina, kterou známe z předešlých dnů.

Pak jsme začali klesat. Projeli jsme kolem lanovky na Diavolezzu, zakroutili se do Morteratsche, kde jsem feflexivně vyfotil vodopád, a pak už jsme v poklidu dojíždeli do Svatého Mořice. Tam hodinovou pauzu vyplníme procházkou k jezeru. Překvapil nás silný vítr.

Na prvním nástupišti nasedáme do vlaku směr Chur a jízda snů může pokračovat. Tentokrát bez panoramatického vozu, ale to vůbec nevadí. Na trati nás čeká většina z 55 tunelů na této trati pod ochranou UNESCO. Hned ten první, Albulatunnel je ze všech nejdelší. Že vede pod stejnojmenným průsmykem je z názvu patrné. Tentokrát trať nestoupá do takové výšky. Prví stanicí za tunelem je Preda. Pak už začíná ta správná show s tunely, mosty a okolními kopci. Některé tunely jsou zde řešeny spirálovitě ve skále, kvůli překonání převýšení. To musela být makačka! Nesmí chybět ani jízda přes Landwasser viadukt.

V Thusisu oficiálně tato unikátní trať končí, ale vlak pokračuje do Churu a i dále je co obdivovat. Třeba hrady v údolí Zadního Rýna nebo jeho soutok s Předním v Taminsu.

Nakonec nekončíme ještě ani v Churu. Dokupuji ještě lístek do Bad Ragaz, odkud pojedeme do Fläsche na již prověřené spací místo ve vinici. Chvíli se touláme lázněmi, abychom nakoupili a dobrali vodu. Při dnešních přesunech jsme se opět nepředali a náš účet jsme obohatili o 15 kilometrů.

Od ledovců k palmám 7/11: Den u jezera

6.7. 

Dnes je stejné ráno, jako to předešlé, jen den bude odlišný. Dnes nás čeká velké nic nedělání, protože jízdenky na vlak z Tirana máme až na zítra. Strávíme tedy celý den u jezera Como a ve městě Colico. Dohlížet na to vše bude dominantní hora Monte Legnone s 2612 m n.m., která nás upoutala už včera.

Plán je najít vyhovující kemp, tam se upíchnout hned ráno, ať nemusíme tahat všechny věci s sebou. Přespali bychom jednu noc a zítra odjeli. Místo kempu jsme ale našli veřejnou pláž, jenž byla dokonce gratis a také se nám líbila. Tím pádem se změnil plán a dnešní den strávíme zde a poté se odebereme na "naší" plážičku.

Nejprve jedeme snídat na promenádu na břeh jezera. Pomalu se tu probouzí život a i okolní hory dostávají živější barvy. I ty palmy se tu také našly. Další činností dneška bude nakoupení došlých zásob. Mimo jiné kupujeme mandlové mléko, které je sladké a je to jedna z mála věcí, co v přepočtu stojí stejně jako u nás. Cena je 1,90.

Pak už následuje vytoužený a zasloužený relax. Zaujímáme polohu pod stromem a strávíme zde prozatím tři hodinky.

Je po 14. hodině a jdeme někam na oběd. Sympatická restaurace v uličce mezi pláží a promenádou má siestu, čili zavřeno. Myslel jsem, že těchto podniků se to netýká, kam mají pak chodit na oběd ti, což mají polední siestu v zaměstnání? Usedáme tedy na promenádě na terase jiné restaurace. Janča si konečně mohla dát vytoužené špagety a já zvolil neitalské jídlo - Texburger. Při placení nás zarazila položka "servizio - 2 eura," a to hned dvakrát. Asi si počítají rovnou spropitné, tak to máme aspoň vyřešeno.

Pokračujeme na pláži, kde se zdržujeme do sedmi hodin. Za celý den zde nebylo narváno. Možná je to tím, že Italové mají prázdniny až od srpna.

Večeříme opět na promenádě, ale tentokrát o kus dále, protože zde probíhá nějaká akce. Místo na pláži nám nikdo nezabral, ani zde nikdo není. Je to zajímavé, že na takovém pěkném místě jsme nepotkali za dva dny ani nohu. Za celý den jsme najezdili 6 kilometrů po městě Colico.

Od ledovců k palmám 6/11: Sjíždíme k palmám

5.7.

Druhé ráno u jezera bylo hezčí, než první. U Bodensee nás probudilo auto majitele kiosku, ale zde pouze ptáci. Klidná hladina poschiavského jezera a nad ní vrcholky Alp, jenž některé pokrývá sníh, je jistě idyličtější ráno. Vše toto je zalito ranním sluncem. Přál bych vám to vidět. Snídat budeme u jezera v Miralagu. Pitná voda tentokrát není na zastávce, ale v parčíku o kus vedle.

První atrakcí dneška je viadukt v Brusiu. Trať se tu točí spirálovitě a pro oko diváka je to pěkná podívaná. Na jeden vlak jsme si tu počkali a mít jednou tolik vozů podjede sám sebe. Tudy pozítří také pojedeme.

Už jsme klesli o 1500 výškových metrů a ještě stále nejsme u konce. Z nynějších 800 metrů nám zbývá do italského Tirana ještě 400. Cestou do něj potkáváme ještě pár míst, kde vlak jede vedle silnice, nebo rovnou po ní jako tramvaj. Campocologno je poslední obcí ve Švýcarsku a za ní vjíždíme do Itálie! Ta je naší pátou zemí na naší cestě.

V Tiranu také projíždí vlak skrz náměstí a za chvíli skončí jízdu na nedalekém nádraží, kam míříme i my. Potřebujeme totiž pár informací. Mimo jiné se dozvídáme, že jízdenka k jezeru Como stojí 12 EUR i s kolem, což je pro nás dobrá cena. Rozhodujeme se tedy, že pojedeme do Colica na kolech a zpět společností Trennord. Italské dráhy už zde neprovozují žádné vlaky.

Čeká nás cesta údolím Valtelina dlouhá 70 kilometrů. Protéká jím řeka Adda a u Colica ústí do jezera Como, kde bude i naše konečná. Údolí začíná v Bormiu, pod průsmykem Stelvio. Po pěti kilometrech brzdíme v Bianzone u pizzerie, kde se najíme a odpočineme. Oproti Švýcarsku je to zde balzám pro peněženku. Pizza stojí kolem šesti EUR. Než však začneme s jídlem, sedají si k nám dva Němci – motorkáři. Jeden z nich vyndavá cigarety. „Please no smoking, we´ll eating. Thank you, i´m sorry.“ Po Jančině prosbě se nejprve chlápci odeberou k vedlejšímu stolu a po chvíli dokonce odjíždějí. Po jídle ještě odpočíváme v křesílkách a také opět dobíjíme. Zakončíme to zmrzlinovým krémem.

Jsem zvědav, jak bude cesta utíkat. Jisté je, že pojedeme z kopce. Na cestě klesneme o posledních 200 metrů. I proto jsme se rozhodli pro cestu zpět vlakem. Cyklostezka není jednotvárná, ale i přesto by se nám nechtělo pozítří tou samou cestou zpět. Chvíli jedeme po asfaltu, chvíli po šotolině. Chvíli lesem, chvíli otevřenou krajinou. Chvíli vedle řeky, chvíli vedle silnice. Po cestě je dost odpočívadel a u většiny se dá dobrat pitná voda. Asi třikrát jsme nedávali pozor a sjeli z cyklostezky. V Sondriu jsme skončili skoro až v centru města. Cestu nám také spestřovali vesnice a okolní vysoké hory. V jejich svazích jsme také registrovali vesničky.

Za Morbegnem se zatáhlo a blížící se přeháňka na sebe nenechala dlouho čekat. Nejprve v dáli osvětlovalo podešťové slunce hory někde nad jezerem Como a u Delebia jsme museli zůstat v tunelu a počkat až přejde déšť. Za tu dobu se kolem prohnali asi tři cyklisté. Copak jim je to jedno, když se pak doma převléknou. Ještě než dokapou poslední kapky, pozorujeme duhu ve směru fronty, čili směr Tirano.

Do Colica nám chybělo pět kilometrů. Ve městě jsou při nejhorším tři kempy, tak uvidíme. Ještě, než však vjedeme do města, kus od cyklostezky jsme objevili pěkné místo, krásné místo! Nenápadná písečná plážička. Sice neudržovaná, ale my si jí hned vybrali pro nocleh. Nejprve postavíme stan a než přijedeme z večeře tak uschne. Ani se moc nebojíme ho tu nechat.

U nádraží se ptáme mladíka na otevřený obchod. Po osmé hodině prý žádný už otevřený není. To samé nám tvrdí důchodci před vinárnou. Tak si dáme holt podruhé dnes pizzu, v jednou podniku na hlavní ulici.

K našemu stanu přijíždíme už skoro za tmy a za komářích ataků si dáváme nejlepší koupel dovolené. Díky nadmořské výšce 200 m n.m. je i logické, že voda bude nejteplejší. Jezero Como stále svírají hory i městečka. Za tmy se všechny hezky rozsvítí. V noci se zvedl celkem silný vítr, ale jinak jsme spali dobře.

Trasa:
Miralago - Brusio - Tirano - Bianzone - Sondrio - Morbegno - Colico.
96 km, 160 m. př., 968 m n.m.

Od ledovců k palmám 5/11: Z Engadinu do Poschiava

4.7.

Chladná bývají rána takovýchto výškách a výjimkou není ani Horní Engadin, jak je pojmenováno údolí Horního Innu. Janičce se moc z vyhřátého spacáku nechce, ale za chvilku už cítí sluneční paprsky na našem stanu. Pěknou podívanou je pro nás pohled na vrcholky hor, osvicené ranním sluncem.

Snídat jedeme opět na nádraží protože je to jistota zdroje vody. Tu nakonec mají v každé vsi. Je to jednoduché svést horskou bystřinu a prostřednictvím kašny mít pitnou vodu.

Svatý Mořic zatím vypouštíme a z Celeriny míříme rovnou k Pontresině zdolávat další průsmyk. To co jsme včera naklesali si dnes vystoupáme, takže nic hrozného. Za Celerinou najíždíme na cyklostezku, která nás dovede pouze do Pontresiny, dál musíme po běžné silnici. Ale dnes je pondělí, takže by provoz nemusel být tak hrozný. Chvíli se aspoň svezeme po šotolinové cyklostezce, ne zrovna po rovině. Pontresina je také fotogenické město. Jedna z hor v pozadí je Mouttas Muragl, kam vás doveze pozemní lanovka.

V Pontresině projíždíme městem a tak se můžeme pokochat soutěskou pod silnicí do centra. Za městem zase padá ze skály mohutný vodopád. Ten bude k vidění i v Morteratschi, kam odbočujeme z hlavní silnice a kilometr si zajíždíme. Tip mám od Pavla Klicpery, jenž zde byl před týdnem. Morteratsch je také zajímavý tím, že se zde naposledy zakroutí Rhétská dráha, než v poklidu klesne do St. Moritze. Odsud je také východisko turistických tras na Morteratschský ledovec. Nám stačí bohatě meruňky, vodopád a pohled na Piz Berninu, kterou už poznáváme. Měří 4048 m a právě v jejím svahu je onen ledovec. Vodopád padá odkudsi z hor a vlévá se do Berniny. Ano, i řeka proudící údolím se tak jmenuje.

Stoupáme serpentinami do dvoutisícové výšky a více vyniká Morteratschský ledovec. Dále kopírujeme železniční trať, kde často potkáváme vlak. Vyjíždíme do části Švýcarska, kde vládne italština, takže něco pro mě.

Další zastávkou je lanovka na Diavolezzu. Původně jsem chtěl vyjet na kolech k jezeru v 2500 m n.m., ale jako vždy jsem měl velké oči. Pak jsem nápad přetransformoval na výjezd lanovkou na vrchol Diavolezzy. To by se Janině líbilo, ale ne za 33 fr. Na celodenní výlet bych to dal, ale jen tak nahoru a dolů ne. Aspoň se kocháme při svačině. Lanovka vede i na protější kopec, Piz Lagalb.

Ještě cítím nohy ze včera a tak poslední desítky metrů na Berninapass tlačím očima. Ani jsem v tom fofru nepostřehl, že Janča jede pořád naboso. Nejprve míjíme Černé jezero, do kterého stéká pramen Berniny. Větší je ovšem Bílé jezero, Lago Bianco, které už je v průsmyku a je zdrojem jiného toku, mířícího do údolí Poschiavo. U jezera je zastávka a hospic. Obojí nazvané Ospizio Bernina. Samotný průsmyk je o kus výše. Tam se vydáme hned, co zkontrolujeme mladíka, který se přiřítil nahoru a záhy vlezl do ledového jezera. Přežil to, tak můžeme vyjet.

Berninapass, italsky Passo dell Bernina je o 15 metrů vyšší, než včerejší Albula ale o stejný počet procent horší. Respektive, víc se nám líbilo na Albule. Zde je ale samozřejmě také krásně!

Ve 2330 metrech je už chladněji, čili se opět oblékáme. Kochání nám trochu kazí nízké mraky, zakrývající okolní hory a záběr autobus, jenž zastavil v průsmyku a vůbec nepůsobí romanticky. Po chvíli však odjíždí. Ještě společné foto a můžeme jet také.

Chvíli nepojedeme podél trati, ta si vede svou cestou. My teď budeme počítat serpentiny až do Poschiava. Z 2330 metrů celkem klesneme do 400, kde údolí uzavírá italské Tirano. Tam ale bude ještě dlouhá cesta. Pod křižovatkou na Livigno se terén trochu narovná a my si odpočineme se zmrzlinou v ruce a s nohami nahoře. Relaxujeme u jednoho penzionu v křesílkách vedle potoka. Popsal bych je jako proutěné polootevřené kabinky s polštářem a dekou s výhledem na hory.

Za dalších pár kilometrů se otevře pohled do hlubokého údolí a městečko, které se podle něj jmenuje. Poschiavo vypadá jako město ze stavebnice a my už se vidíme, jak jím za desítky minut projedeme. Zde opět vidíme vlak, který houká v protějším svahu.

První nás vítá San Carlo, které přímo sousedí s Poschiavem. V něm samotném je další zajímavost na této trati. Vlak projíždí náměstíčkem, kolem kostela a poté těsně vedle silnice. My jsme si tento moment nenechali ujít a pořizujeme jízdní fotku.

Dnes jsme chtěli dojet k jezeru Poschiavo, což se právě stalo. Vypadá to, že tentokrát to nebude lehké sehnat nějaké místo pro stan. Jezero zabírá téměř celý prostor v údolí. Jedeme po silnici a na druhém břehu se rýsuje nějaký plac. Objedeme jezero před Miralago a jdeme se tam podívat. Z blízka už nevypadá plac tak dobře ale nakonec se nám nabízí terasovitá louka hned vedle. Neváháme a bereme. Z cesty je sem sice z jednoho směru vidět, ale běžci či chodci nás maximálně jen pozdraví.

Následuje další večerní očista v jezeře. Už je o něco teplejší, než včerejší, ale stejně tam vydržím tak půl minuty. Místo bych zařadil mezi nejhezčí nocoviště, sevřené alpskými štíty s kulisou jezera. Už jsem se lekl, že po měsíci budou koncertovat divočáci, ale bylo to jen připomenutí, že i zde lze na ně narazit. Ještě stále jsem žil v domění, že to je divoké prase. O tom srnci jsem se dozvěděl později.

Trasa:
Samedan - Celerina - Pontresina - Morteratsch - Berninapass - Poschiavo - Miralago.
55 km, 650 m. př.,