sobota 24. prosince 2016

Petrohradské skály

Letošní vánoce jsme s Jankou pojali netradičně - v duchu našeho koníčku. Místo sledování pohádek (sice hezké, ale známe je i pozpátku) jsme vzali auto (nikoliv naše) a vyrazili na odpolední výlet, nejen vyhládnout na večerního kapra. Jelikož budeme trávit vánoce na Rakovnicku, napadly mě Petrohradské skály u stejnojmenného městečka na jihu lounského okresu.

Nepřipraveni, bez mapy, jsme radši nechali auto u pole mezi Chotěšovem a Petrohradem, že půjdeme odsud pěšky. Vodítkem nám měla být zelená značka, o které jsem se domníval, že vede pod Petršpurk, tudíž kolem skal. O lokalitě jsem se dozvěděl s časopisu Turista a věděl jsem, že se pod hradem nacházejí.
Po zelené jsme šli celkem dlouho a různě se kroutili. Dokonce jsme si vylezli na nějaké skály, o nichž jsme si mysleli, že to jsou ony, ale nebyly. Šlo se tedy dále a do cesty se nám postavily další. Mimo to jsme sem tam viděli samostatné balvany v lese. Zřejmě tedy bohatá oblast.
Když už se krátil čas, málem jsme si střihli, zda jít dál, či se vrátit. Janča chtěla pokračovat, tak jsem dal přednost jí, bez stříhání. Ujdeme dvacet kroků a na stromě rozcestník "Petrohradské skály." Zavládlo nadšení a šlo se na průzkum. Pěkné skalní seskupení, to se musí uznat. Žulové skály a roztroušené balvany nebudou úplně neznámé, když je tu ohniště. Pomalu jsme vystoupali až na vrchol skal, odkud jsme viděli zříceninu Petršpurk. Ta se zjevila mezi stromy, čili žádný daleký, natož rozsáhlý výhled to nebyl. Petrohradské skály jsou vhodné k trempingu, ale i k boulderingu. Bouldering je druh lezení provozovaný bez lana na malých skalních blocích nebo nízkých skalách několik metrů nad zemí.
K autu jsme šli raději stejnou cestou – po modré značčce. Tam jsme byli kupodivu rychleji, než jsem čekal. Čtvrtá hodina se blížila a s ní i tma. I taková vánoční procházka má co do sebe.








sobota 10. prosince 2016

Manětínsko (Žebnický vdp, Chlumská hora, Víska)

Tak přeci se ještě v prosinci cyklisticky urodilo. A to směrem na Plzeň. Kvůli nekončícím a otravným výlukovým činnostem jsem využil cyklonosiče kámoše Luboše při jeho cestě do Plzně. Nevím, co pořád může SŽDC na té trati opravovat. A ani to není vidět, že by tam bylo něco opravené, to je na tom největší sranda. Nechápu to (a nadávám) nejen já! Že ano, pane Korbel.

No nic, sundám v Plasech kolo z nosiče a vyjedu vstříc dnešním cílům. Teplota je na začátek prosince ucházející, "Punťa“ se zatím schovává za mraky. Koukám, že (asi) díky novému pivovaru zvelebili okolí kláštera. Za prvním cílem se projedu až na konec Plas, proti proudu Střely. Tam kde se do ní vlévá Žebnický potok, se nazývá údolí Peklo. Já pokračuji po silnici, co vede do vsi Žebnice a sleduji modrou značku i poté, co se ponoří do lesa. Zhruba po půl kilometru, kdy cesta i značka odbočí doleva, se ve skalní rozsedlině schovává Žebnický vodopád. Dnes je však už pokrytý ledem, ale i tak je půvabný.
Dále má moje cesta rychlý průběh. Sjedu do Pekla, projedu kolem studánky Prelátka (lidé sem chodí pro pitnou vodu), podjedu trať a poté už stoupám do obce Korýtka. Tam si dám v autobusové zastávce svačinu a sjíždím do Plání, abych mohl proti větru vystoupat ke Hvozdu. Těžká, těžká to byla jízda. Pak jsem ale opět klesal do Manětína. Zvolil jsem vedlejší silnici, a nejen proto, že hlavní byla uzavřena.
Přijíždím k Manětínskému potoku ve stejnojmenném městě. Potok dobře znám, prožili jsme spolu už pár dobrodružství, většinou brodících. Dnes ho však nechám plavat do Střely, i město oželím, protože mě čeká výšlap na Chlumskou horu, jejíž vrchol sahá až do 651 m n.m. Volím kratší trasu, po zelené značce. Nejprve jsem se obával sklonu a terénu, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen. V sedle jsem vyjel až pod vrchol a odtamtud už k vyhlídce vyběhl po svých. Na kótě 609 m n.m., což ale není nejvyšší místo Chlumské hory, je vyhlídka. K rozhlížení se můžete i posadit a sdělit dojmy do vrcholové knihy. Já toho moc ke sdělování neměl. Výhled není až takový, jaký jsem čekal, ani na jakou stranu jsem čekal. Ale pěkné místo to je, to se popřít rozhodně nedá. Na nejvyšším bodě je druhá vyhlídka.
Slézám zpět ke kolu a pokračuji po lesní cestě. Jízdu mi ulehčují zamrzlé louže, ale místy je stejně bahno. Chtěl jsem jet po polní cestě přímo do Vísky, ale naštěstí jsem přijel do Chlumu. Za prvé jsem byl zablácen jen mírně a za druhé jsem se mohl pokochat panoramatem Vladaře a okolí. Vše je pěkně vyfoceno a popsáno na tabuli před vsí. Odsud už pojedu po silnici.
S Lubošem máme sraz v "Havraním Kameni" a tak profrčím Novosedly a přijedu do Vísky. Ta čítá šest domů a o kus dále hřbitov se zříceninou kostela sv. Petra a Pavla, který je mým posledním dnešním zastavením. Zbyly zde pouze obvodové zdi. Jsem tu jen já a jedna paní, která přišla na hrob.
Má trasa se chýlí ke konci, ale ještě se zapotím. Ze Stvolen mě čeká krátký, ale prudký kopec. Pak už nerušeně přijíždím na Pluhovské náměstí v Rabštejně, kde nenalézám Luboše. Po patnácti minutách čištění kola klackem a vychladnutí mu volám. Bloudil díky objížďce u Manětína.
Četnická stanice v Rabštejně. Místo, které mám rád. Je to podnik, kde je útulno a příjemně i přesto, že se tu dnes netopí. Jsme totiž první a asi jediní dnešní zákazníci. Velký hrnek latté a čokoládový koláč zahřály tělo i duši.
To bylo vše z dnešního výletu, kde jsem i přes několikátou návštěvu tohoto kraje navštívil ještě nenavštívené. Bývalý pracovník Lesního závodu Teplice nejprve mě a pak sebe dovezl domů a mohlo se bilancovat.


Trasa:
Plasy – Peklo – Žebnický vdp. - Peklo – Korýtka – Hvozd – Manětín – Chlumská hora, vyhl. - Chlum – Novosedly - Víska – Stvolny – Rabštejn.
36 km, 751 m. př.

 Plasy
 Žebnický vodopád

 Chlumská hora a výhled na jih

 Vyhlídka na Vladař u Chlumu
 Kostel ve Vísce
Rabštejn

pondělí 5. prosince 2016

Bydyšín - Bautzen

S kamarádem Lubošem jsme v říjnu podnikli autovýlet do Saska. Při něm jsme navštívili rozhlednu v bývalé vodárně v obci Drehsa a poté se odebrali do prvního velkého města na toku řeky Sprévy. Normálně sem o autovýletech nepíši, ale toto město mě nadchlo, tak vás s ním seznámím a podělím se o pár fotek.
Budyšín (německy Bautzen) je saské okresní město na řece Sprévě (Spree) a je neformálním hlavním městem Horní Lužice. K Lužické menšině se dnes hlásí asi 5 - 10 % obyvatel. První písemná zmínka o Budyšínu je z roku 1002. V roce 1075 získal území Budyšínska český panovník Vratislav II. Po válce byli na území města vězněni političtí vězni. V místní vagónce VEB Waggonbau Bautzen byly vyráběny osobní vozy řad A a B. Tyto vozy jezdily ještě v roce 2013 na některých rychlících u nás.
Historické centrum, obehnáno hradbami a obtékáno Sprévou, nejlépe vynikne z mostu přes řeku na silnici č. 111. Součástí hradeb je i bývalý hrad Ortenburg. Hlavnímu náměstí (Hauptmarkt) vévodí radnice a konkatedrála sv. Petra (St. Petri Kirche). Tu využívá jak evengelická, tak katolická církev. Další pěknou památkou je zřícenina kostela sv. Mikuláše na hřbitově (St. Nikolai Kirche). Kostel je postaven na okraji hradeb a je z něj pěkný pohled na meandrující Sprévu. Pěkným vyhlídkovým objektem je věž staré vodárny (Alte Wasserkunst). Výhled na centrum a řeku Sprévu pod hradbami je působivý.

 Centrum města z mostu



 Věž Wasserkunst a výhled na město
 Hlavní náměstí
 Kostel sv. Petra

Kostel sv. Mikuláše a pohled na Sprévu