pátek 24. března 2017

Jaro ve Věčném městě 4/4

13.3. - Trevi, Navona, Spagna, Tiberina

Poslední celý den pobytu spíme do sytosti, což je do osmi hodin. Znamená to, že do Říma pojedeme až v 10:30. Cestou na zastávku nesmíme opomenout koupit ovoce a jízdenku. Tu kupujeme jinde, protože ve včerejším podniku mají nyní zavřeno. Asi je to jen “snídaňový bufet, “ kde prodávají noviny. Jízdenka vypadá jinak než včera, ale platí, tak co.
Naposledy přijíždíme na Roma Termini a hned vykročíme za naším prvním cílem, čímž je Piazza del Quirinale. Vysoký sloup uprostřed ozdoben sochami vypadá dominantně. Je odsud vidět Vatikán. Nezdržujeme se dlouho, jelikož nás čeká Piazza di Trevi. Lidí je tu tolik, že ani větší zásobovací auto neprojede. Místo je to ale krásné. Naproti nejznámější římské fontáně je kostel sv. Vincenta a Anastazia. Fontána di Trevi prostě táhne. Já si ji pamatuji i z klipu “Thank you for loving me“ od Bon Jovi.
Piazza di Pietro je naším “svačícím“ náměstím. Kousek od nás sedí postava bez hlavy, ale brýle a klobouk má. Atrakce, která mi přišla přiblblá už na Mallorce. I tak se však najde někdo, kdo se zastaví, vyfotí a hodí pár drobných. Mezitím, než jsme dojedli naši největší papriku v životě, se začal panák odstrojovat. K našemu překvapení vylezla z kostýmu ženská. Asi byla překvapená i ona, když nás zahlédla. Odhalili jsme totiž její tajemství. Ještě než dokončila “kouřovou,“ začal nás pakovat zaměstnanec hotelu, vedle něhož jsme se usadili. “Megapapriku“ jsme dojídali za chůze.
Piazza della Rotonda se jmenuje podle pantheonu ve tvaru rotundy. I zde je pěkně rušno. O zábavu se stará i kytarista drnkající “Nothing else matters.“ V postranní uličce tu opět stojí dva vojáci před obrněným vozem, což nám atmosféru trochu kazí.
Nejhezčím římským náměstím je označována Piazza Navona, na níž přicházíme záhy. Zdobí ji tři fontány (Moro, Quattro Fiumi a Nettuno) a dva kostely (Sant Agnese a Nostra Signora del Sacro Cuore). Je to krása! Je tu také spousta malířů, prodávajích svá díla. Nám se však nejvíce líbil jeden obraz kus od de Trevi.
Ulicí Giuseppe Zanardelliho přicházíme k Tibeře. Na dohled je Andělský hrad, na který se dnes těšíme nejvíce. Naproti nám je budova soudu. K Andělskému mostu jdeme podél řeky. Jdu ji “okoštovat.“ Proč se divím, že je ledová, když je březen a řeka pramení v Apeninách.
Natěšeni přicházíme k Andělskému hradu (Castel Sant´Angelo), kde však dostáváme ledovou sprchu. Vstupné 13 EUR se nám zdá přehnané a pomalu si necháváme zajít chuť. Škoda, mohl to být pěkný zážitek. Zamáčkl jsem slzu a šlo se dál.
Přes Ponte Cavour a Via Tomacelli přicházíme na Piazza di Spagna, čili Španělské náměstí. Další populární místo s mraveništěm lidí. Známé Španělské schody, Obelisco Salustiano a Chiesa di Trinita dei Monti. To je výčet památek na tomto náměstí. Zde se mimo prodejců selfie tyčí objevil jiný druh “otravů.“ Nabízeli růže jakoby gratis, ale když jsem mu pak nechtěl dát pár drobných, vytrhl Janče růži z ruky a šel opruzovat jinam. Na chvilku jsme uvěřili, že od těchto lidí dostaneme něco jen tak.
Jdeme si odpočinout do “mekáče,“ kde se nechám zlákat cappuccinem a croissantem, Janča tentokrát ničím. Někoho napadlo nainstalovat na stoly tablety, aby si děti mohli krátit chvíli hraním her. Neodolala ani Janina a zkoušela hru podobné známé hře Jewells.
Ještě je celkem čas, a tak “skočíme“ na Tiberský ostrov. Je to sice přes celé centrum, ale to není tak veliké. Na Largo di Torre Argentina jsou také pěkné vykopávky (Area Sacra del Argentina). Zde nastává anabáze s pohledy. Nevědomky jsme koupili tři druhy známek. Když jsme se zde ptali na poště, zjistili jsme, že jde o další dvě soukromé pošty a že kaslík mají jinde. V ulici na kaslíku jsme objevili stejný symbol jako na známce. Místní chlápek nám dal za pravdu a jeden z pohledů jsme tam hodili. Zbylé dva patří prý do schránky ve stánku přes ulici. Tam kaslík fakt byl, ale tak schovaný, že ho těžko někdo najde bez plánku. Koho by napadlo, že v Itálii nefunguje jen státní pošta? Jak pak asi dopadnou pohledy soukromníků vhozené do podivných kaslíků?
Uprostřed Tibery je skutečně ostrov. Zkráceně se jmenuje Tiberina a je na něm dokonce náměstí, bazilika a kostel. Celkem dost staveb na ostrov dlouhý zhruba 400 metrů.
Přes Piazza della Bocca della Veritá (Náměstí Úst pravdy) se štelujeme k nádraží. Nemůžeme minout “malé Koloseum,“ jak jsme nazvali stavbu podobnou symbolu Říma. Teatro di Marcello má navíc nástavbu, kde jsou okna, a tím pádem i místnosti.
Do Pavony chytáme vlak v půl sedmé, ale nechytáme v něm místo k sezení. Z toho nemá radost Jaňula. Nejen, že jí pizza už vychladla, ale musí ji jíst ve stoje.
V Pavoně jdeme naposledy pozdravit zelináře. Sašu doma nenacházíme, většinou se vrací pozdě v noci. Jestli ho ráno nevzbudíme naším kramařením, nebude loučení. Čeká nás brzký budíček, protože opět odlétáme ráno.
Tím skončila naše malá dovolená v italské metropoli. Počasí nám přálo, ale to je zde normální. Milé nás překvapilo Castel Gandolfo a projev papeže. Nemile potom bezpečnostní kontroly a někteří afričtí prodejci, ale na to si člověk asi musí zvyknout. Trochu nás mrzí, že se s námi Saša ráno nerozloučil, ale na Itala byl spíše zdrženlivý.


 Piazza del Quirinale
 Fontana di Trevi

 Piazza Navona
 Pobřeží u Tibery
 Andělský hrad
 Piazza di Spagna
 Tiberina
Teatro di Marcello


Jaro ve Věčném městě 3/4

12.3. - Vatikán

Je neděle ráno a tentokrát vstáváme o 20 minut dříve oproti včerejšku. Nechceme opakovat nepříjemnou “dobíhačku. “ Na zastávce mizí úsměv ze rtů, je neděle a vlaky jezdí jinak. Tento detail zapomněl Alessandro do poznámek k odjezdům dopsat. Dnes jede vlak až v 9:53! Nu což, aspoň stihneme obchod s ovocem a zeleninou. Ten bychom nestihli, kdyby jel vlak, jak jsme si mysleli. A ještě v klidu koupíme jízdenku. Díky místní mladici víme, že jízdenky prodávají v každé trafice. Ve vlaku je prý cena vyšší, o kolik ale nevíme.
Do Říma přijíždíme za stejného slunečného počasí jako včera. Na Termini ještě kupujeme lístek do metra za 1,50 EUR, který platí 100 minut. Nám bude stačit desetina, abychom se svezli na zastávku Ottaviano, která je nejblíže Vatikánu. Stejnojmennou ulicí jdeme do zmiňovaného mikrostátu a s námi davy lidí. Proudy lidí, jako při prvomájovém průvodu, jsou přímo žněmi pro stánkaře a africké prodejce. Před vstupem na Piazza San Pietro nás ostraha řadí do třech vchodů. My vstupujeme z východního. Nejprve projdeme optickou kontrolou a později rentgenem. Nejde ani o ty kontroly, ale o zbytečné ozařování. Nepochopitelně nám byla zabavena termoska s čajem. Koho může ohrozit tato věc tedy nevíme. Svatopetrské náměstí se plní lidmi. Jsou zde rozsvíceny monitory a kamery. Že by se něco dělo? Naše tušení potvrzuje jeden mladík, ve 12 hodin bude projev papeže. Tak to máme štěstí. Jen nevíme, zda je to každou neděli či jinak. Stalo se. V pravé poledne se papež objevil v okně a začal promlouvat. Z toho, co jsem rozuměl, byla řeč o dnešní situaci ve světě. Všem lidem vzkázal, ať se modlí za oběti násilí, ale i za něj.
Po projevu se rozeznily zvony a my koukáme, kam se uchýlit ke svačině. Zvolili jsme dobrý čas, protože největší vlna turistů, kteří tu začínají tvořit pořádnou frontu do Svatopetrské katedrály, bude pryč. Po půl hodině stojíme ve frontě i my, spolu s poměrně velkou skupinou Japonců, kteří nechybí ani zde.
A sakra! Do katedrály se nesmí s nožem, což je pochopitelné, ale co s tím naším, kterým jsme před chvílí krájeli okurku!? Janča se sice zhrozila, když jsem ho při svačině vytáhl z batohu, ale nenapadlo mě, že i zde budou takové kontroly. Ještě k tomu ho máme půjčený s Alessandrovy kuchyně. Jaňula mi to sice vyčítá, ale kdo tvrdil, že správný muž má vždy nůž? No, při první kontrole nám na něj nepřišli, tak budeme věřit, že ani teď ne.
Nakonec ostrý nástroj kontrolou prošel a my po půl hodině můžeme vstoupit do vatikánského velechrámu. Také mám v plánu vystoupat na kopuli katedrály, kde je vyhlídka. Janča nejdříve váhá, ale když vidí mé odhodlání, neprotestuje. Už když jsme stáli tu frontu, tak Janina pochybovala, zda to stojí za to. I já chvíli váhal, ale nakonec jsme udělali dobře.
Přicházíme ke kase a platíme 6 EUR na osobu, což je za pěší výstup. Kdo chce jet výtahem, musí vytáhnout 8. Největší fór je, že výtah vás vyveze pouze do půli, kam je to pěšky sranda, a tam odsud už musí stejně pěšky všichni. A právě ta druhá půlka je nejhorší. Tato věž je první, kde pro mě byl větším zážitkem výstup, než výhled z ní. Byla to ale i tak pastva pro oči. Viděli jsme většinu známých památek, jen koloseum jsme museli hledat déle. Schovávalo se totiž za památníkem na Piazza Venezia. Není tedy divu, že na této straně vyhlídky bylo nejvíce lidí. Ještě k tomu se koukalo po sluníčku.
Sestup dolů je stejné dobrodružství jako výstup. Východ z věže vede přímo do katedrály. Ta je obdivuhodná. Zrovna se v ní odehrává modlící průvod. Když vidím opět ty Japonce, napadá mě, že nahoře jsme žádného nepotkali. Že by byli fakt tak líní, že kam se nemůžou vyvézt, tam nechodí?
Ve Vatikánu jsme strávili celý den a vůbec toho nelitujeme. Andělský hrad, kolem kterého procházíme, si necháme na zítra. Z mostu přes Tiberu je na něj pěkný pohled. Pod námi je podél řeky chodník a cyklostezka. Ulicí Corso Vittorio Emanuelle II. se vracíme na nádraží. Pořád musíme být ve střehu. Lidí jak v neděli, o rychlém přesunu nemůže být ani řeč. Cestou Janču zlákala nenápadná pizzerie. Na to, jak byla malá, byl výběr velký. Cena se pohybovala kolem 1,50 EUR za 10 dkg. Poručili jsme si celkem půl kila a bohatě nás to zasytilo. Spolu s námi tu seděl Argentinec a manželé z Chile. Ani majitel nebyl italského původu, ale na jeho řeči to nebylo znát.
Na vlak přicházíme akorát. Odjíždíme o hodinu dříve než včera, čili za světla.
K večeři si děláme file, které už je ochucené. To jsem u nás ještě neviděl. Usínáme opět za svitu měsíce.
                                          Svatopetrské náměstí

                                          Svatopetrská katedrála

                                          Svatopetrská katedrála - výhled

Jaro ve Věčném městě 2/4

11.3. - Antický Řím
 
V půl osmé nás budí kromě budíku i slunko, které nám svítí do pokoje. Chvíli po nás vstává i Saša, ale jen co si uvaří kávu, hned zase zmizí ve svém pokoji. Chystáme se na vlak, jedoucí v 9:02 ze zastávky v Pavoně. Ta je od naší základny dva kilometry, což jsme to vypočítali na dvacet minut. Ty nám nakonec málem nestačí, protože jen tak tak dobíháme vlak. To bylo zase něco pro Janču, která to tak nemá ráda. Nestihli jsme si koupit ani lístky, ale pokladnu ani automat jsme na zastávce neviděli. Čekáme na průvodčího. Jednou kolem nás sice projde, ale ke kontrole za celou dobu do Říma nedojde. Tím lépe pro nás. Na hlavním římském nádraží „Roma Termini“ jsem po dvanácti letech. Novinkou je pro mě společný východ ze všech nástupišť. Stejné je to i se vchodem.
Jako první se vydáme ke Koloseum. Už před nádražím nás odchytávají tradiční afričtí prodejci. Za ta léta však změnili druh zboží. Už nenabízejí tolik suvenýry, ale selfie tyče a petky s vodou. První náměstí v cestě je Piazza di Santa Maria Maggiore, kde je krásný kostel oné světice. Zde se prvně setkáváme s ozbrojenými vojáky. V Parco di Traiano, mezi stromy, registrujeme první zbytky staveb starověkého Říma. Po pár metrech je už z dáli vidět symbol „věčného města“ – Koloseum. Je tu spoustu lidí i přesto, že je březen. Před ním nás postupně odchytí dva mladící, nabízející služby průvodce. Slibují pouze desetiminutovou frontu oproti hodinové, výklad v angličtině a další věci. No jo panáčci, ale to byste nesměli chtít 27 € za osobu, místo 12. Radši tedy volíme individuální prohlídku s tou dlouhou frontou. Další nemilé překvapení čeká na konci první části „štrůdlu.“ Jsou tu rentgeny a kontrola jako na letišti. Jen to není tak přísné, svačina i pití se dovnitř brát mohou. I zde mají strach. Obavy z dlouhé fronty byly plané. Jestli jsme čekali tak 15 minut? Prohlídku začínáme logicky dole, ale časem zjišťujeme, že patra nejsou průchodná, což má za následek pár desítek metrů v nohách navíc. Obdivujeme stavitele i mohutnost stavby. Lidí tu není tolik, jak to vypadalo ve frontě. Zřejmě je to optický klam, jak se rozptýlili v prostoru. Chvíli se hřejeme na sluníčku v závětří, ve stínu je přecijen ještě chladněji.
Koloseum je již od 1. st. n. l. neodmyslitelnou součástí italské metropole. Nechali jej postavit tři císaři flaviovské dynastie, původně se nazývalo Flaviánský amfiteátr. Císařská rodina chtěla jeho výstavbou získat přízeň veřejnosti. Stavba Kolosea započala někdy po roce 70 a dokončena byla roku 80. Obrovský kamenný ovál je 189 metrů dlouhý, 156 metrů široký a 48 metrů vysoký. Celkem pokrývá plochu 6 akrů. Vešlo se do něj odhadem kolem 50 – 90 000 diváků. Ve své době byl největším amfiteátrem římského světa. Koloseum bylo určeno především pro gladiátorské zápasy a různá veřejná představení. Amfiteátr sloužil svému účelu po dobu téměř 500 let, tedy až do 6. stol.
Před Koloseem svačíme a pozorujeme cvrkot kolem. U vítězného oblouku stojí také vojenské auto s párem těžkooděnců. Japončíkům vůbec nevadí, že je budou mít na fotce společně s Koloseem, jak je vidno.
Další atrakcí starověkého Říma je Forum Romanum. Tam nás překvapivě čeká opět rentgen. Ještěže Palatino je součástí, takže do třetice to nebude. Uspořádat si prohlídku „Fora“ a Palatina, abyste se nenaběhali, dnes není snadné. Doporučuji si nejprve vystoupat na Palatino, a pak si prohlédnout Forum Romanum. Zde už není takový nával lidí. Výhled na Řím je opravdu parádní a mandarinky na stromech v palatinských zahradách k nakousnutí. Kdyby se tu směli trhat a nebyly tak vysoko, hmm…
Jeden z průvodců nám říkal, že Palatino je nejvyšší vrchol Říma, ale při výhledu z něj jasně vidíme, že tomu tak není. I tak je výhled úžasný! Panoramatický pohled na centrum města doplňují vzdálenější hory. Slunce máme v zádech, čili ideální podmínky pro focení.
Scházíme do Fora, abychom použili východ na západní straně areálu, jak píší v mapě. Tam odsud jsme posláni zpět tam, odkud jsme do areálu vešli. To nenechávám bez komentáře směrem k paní, která jednosměrný vchod hlídá. To víte, nohy už bolí a každý krok navíc nepotěší. Použijeme východ na Piazza di Colosseo. Díky bezpečnostním opatřením funguje jen jeden vchod a východ, tím pádem je mapa v areálu nepoužitelná.
Forum Romanum je jednou z nejstarších dochovaných částí antického Říma. Jednalo se o jakési centrum tehdejšího města, tedy veřejný prostor srovnatelný s dnešními náměstími. Na Foru se konaly trhy, byla zde místa, kde vystupovali komedianti, stejně jako tehdejší politici. Kolem dokola se nacházely význačné baziliky, chrámy, vítězné oblouky a jiné důležité veřejné budovy. Z této dávné krásy se dochovaly jenom trosky, ale i ty působí impozantně a nádherně.
Ulicí Via dei Fori Imperiali jdeme na Piazza Venezia, kde každého musí zaujmout budova s názvem Vittoriano. Cestou k ní na ulici obdivujeme umělce, kteří sprejovými barvami tvoří úžasné obrazy za pár minut, většinou s motivem Kolosea. Tito chlápci si jistě pár drobných zaslouží, na rozdíl od nic nedělajících žebráků.
Památník Viktora Emanuela II. V Římě oslavuje sjednocení Itálie. Dominuje Benátskému náměstí, jednomu z center města, ovšem spatříte ho i z mnoha dalších míst italské metropole. Jedná se o stavbu pro Italy velmi důležitou, ale také značně kontroverzní a v době vzniku nezřídka kritizovanou. Památník byl na Benátským náměstím slavnostně odhalen v roce 1911 a má tu připomínat spojení, ke kterému došlo v roce 1870. Prvním italským králem se tehdy stal právě Viktor Emanuel II.
Nic dalšího se už do dnešního dne nevejde a my míříme na nádraží. Naše utahané nohy to jen vítají. Na Piazza della Republica jsme za půl hodinky a ještě si stačíme pochutnat na výborných hranolkách z jednoho občerstvení na Via Nazionale.
Na nádraží jsme 40 minut před odjezdem vlaku, jdeme se ještě podívat do metra, jak se zítra dostaneme do Vatrikánu. Nohy už nás bolí slušně, a tak vítáme, že nás vlak je přistaven už 20 minut před odjezdem.
V půl sedmé, již za tmy, opouštíme Řím. Ze zastávky v Pavoně nás čekají ještě oné dva kilometry na základu. Ty si zpestříme zastávkou v obchodě s ovocem a zeleninou, který obsluhují dva chlápci natalské národnosti. Mají však bohatý výběr, přijatelné ceny a přátelské jednání.



 Bazilika sv. Marie

 Koloseum
 Forum Romanum od Kolosea
 Vítězný oblouk


 Forum Romanum
Piazza Venezia


úterý 14. března 2017

Jaro ve Věčném městě 1/4

Je teprve březen a už vyrážíme s Janičkou do světa, a to doslova. Věčným městem bývá nazýváno hlavní město Itálie. V Římě a okolí strávíme pět dní. V Itálii jsem byl již několikrát, ale prvně se budu přesouvat letadlem.
Letiště Ciampino leží jižně od Říma a v jeho volíme i ubytování. Přes booking.com jsme si vybrali jeden pokoj v Pavoně, u chlápka jménem Alessandro. V Římě plánujeme strávit dva dny, zbytek v jeho okolí. Nejvíce se těšíme na sluníčko a „dvacítky.“


10.3. - Castel Gandolfo
 
Čas 3:15 je pro mě normální vstávací čas do práce, dnes ho se mnou musela absolvovat i Janka, kvůli brzkému odletu našeho letadla. Za hodinu na nás čekal kámoš Pavel Verner, o němž bude letos ještě zmínka. Byl tak hodný, že nás odvezl na letiště do Prahy. Tam jsme byli lehce před pátou, a měli tak ještě 15 minut čas do dvouhodinového předodletového limitu. Ten jsme nakonec díky absenci velkého zavazadla nakonec dodržet. Nejprve posnídáme a poté se teprve odebereme ke kontrole.
Hodinu a půl před odletem trávíme korzováním před odletovým „gatem.“ Otevřeno mají ale pouze v „Duty free shopu,“ kde nás nic moc neoslovuje. Pouze vyzkoušíme pár parfémů.
V 6:30 se otevírá brána do Boeingu společnosti Ryan Air, který nás „odnese“ na italské letiště v Ciampinu. Priřadili nám první řadu, takže než se zavřou dveře, fouká tu jako v tunelu Blanka. Cesta potrvá dvě hodinky. Vzlétáme za deště, ale brzy se dostaneme nad mraky a hřeje nás vycházející sluníčko. Mraky pod námi jsou jako peřina. Hned bych ulehl, ale musím se spokojit s opěradlem. Budím se nad Alpami. Ty pokrývá ještě dost sněhu. Brzy je vystřídají Apeniny.
V půl deváté jdeme na přistání, což znamená, že jsme let zkrátili o 20 minut. Na letišti hledáme půjčovnu aut. Přes internet jsme neuspěli (kvůli absenci kreditky), a tak to chceme zkusit přímo. Nakonec nám radí jeden pán, že nás tam doveze autobus. Je to tak, po dvou minutách jízdy se ozývá „car rental.“ Společností je tu hodně, jsme zvědavi, jak uspějeme. I první přepážky po nás chtějí 60 € za půjčení na den. To se nám zdá hodně, zkoušíme to vedle - 90! Zároveň se ptají, co máme za kartu. „Debetní.“ Chvíli si jí prohlížejí, ale stejně je to pro nás hodně. U třetí a čtvrté rovnou říkám, že chceme půjčit auto, ale nemáme kreditku. Rázně odmítají. Zklamaně odcházíme a volíme variantu B.
Vracíme se pěšky k letišti, odkud pojedeme na nádraží v Ciampinu. Autobus tam zrovna stojí. Kupujeme u řidiče lístek za 1,20 € a během patnácti minut jsme u vlaku. Tam chvíli bojujeme s automatem na jízdenky a nakonec odcházím k okýnku. Do odjezdu vlaku směr Castel Gandolfo zbývá hodina a něco, jdeme obstarat něco k jídlu. První do rány nám padl supermarket u nádraží.
Na nádraží ochutnáváme zvláštní ovoce, něco mezi jablkem a hruškou. Jmenuje se to nashi. Navštívíme městečko Castel Gandolfo a přilehlé jezero. Toto místo jsme vybrali už dopředu, protože se nám líbila jeho poloha. Město na kopci je sice v Itálii běžná věc, ale jezero sevřené kopci je velkým lákadlem.
Zastávka se nachází v polovině mezi centrem a jezerem. My nejprve scházíme k jezeru Lago Albano. Vybereme si silničku tak úzkou, že ani auto se v zatáčkách nevytočí na jeden pokus. Na břehu následuje půlhodinový relax. Potom jdeme o kus dál, zeptat se na půjčení auta či kola. Na to druhé jsme odkázáni nahoru do města.
Nádražní ulicí se vyšplháme až na okraj hradeb. Odtud je pěkný výhled na jezero a nad ním dominantní vrchol Monte Cavo. V jeho svahu je městečko Rocca di Pappa. Na těchto místech jsme nyní chtěli být tím půjčeným autem. Zde je ale také krásně. Společné foto nám pořizuje „naháněč“ jedné restaurace. Podle způsobu focení vypadá, že to tu dělá často.
Centrem Gandolfa je v Piazza della Libertá (Náměstí svobody) a Porta Romana (Římská brána). My tu strávíme pěkné odpoledne, jelikož jsou tu zajímavé krámky a kavárna. Posezení u kávy je příjemné, ale ve stínu, v němž je v tomto měsící ještě chladněji. V informačním středisku, v podobě budky alá trafika, se dozvídáme, že půjčovna kol je pouze v Albanu, které je nedaleko. Uvidíme v příštích dnech.
Kolem třetí hodiny nabíráme směr Pavona, kam je to cca 4 km, v našem případě pěšky, protože autobus jel za dlouho. Z centra Gandolfa scházíme po úzké silnici a chodnících, které nejsou také zrovna nejširší. Později na vrcholu kopce vyniká město, ozářené odpoledním sluncem.
Do Pavony přicházíme před pátou hodinou, i když jsme byli domluveni s Alessandrem na šestou. Nejprve ale marně hledáme nás penzion. Ulice Via delle Viole je správně, ale č.p. nikde. Cedule penzionu také nic. Pomoc se nám snaží jeden Rumun, žijící zde již 15 let. S jeho pomocí nakonec dům nacházíme, náš budoucí hostitel zrovna telefonuje na balkoně.
Ubytování, jenž nám ukazuje sympatický Ital, bych nečekal. Regulérně nás ubytoval u sebe doma v pokoji, který byl zjevně dětským pokojem. Ale má to své výhody, najdeme tu vše, co potřebujeme. Hlavně zařízenou kuchyň. Tomu říkám důvěra!
Posledním úkolem dneška bylo zajít do obchodu pro zásoby. Pak už jsme se mohli zabydlet v prvním patře jakési bytovky, odkud se dají pozorovat západy slunce a dominantní Castel Gandolfo. Usínáme za svitu měsíce. Dnes byl slunečný den, ale chladný vítr nám nedovolil svléci se do trika.


 Nad Prahou
 Let do Říma
 Monte Cavo a Rocca di Papá
 Lago Albano


Castel Gandolfo