pondělí 26. června 2017

Bílé Karpaty (6/6)

22.6. - Poslední dvacka na Slovácku

Ráno nám naopak zpříjemňuje paní, která sem přichází po sedmé v rámci každodenního rituálu.
"Tady se vám jistě nocovalo pěkně," říká.
"Jo, až na ty paka, co tu jezdili autama."
Chvílí se s námi baví, vylézá na rozhlednu a poté odchází, protože práce volá. Ta nás čeká až zítra, dnes už totiž odjíždíme z nedalekého Uherského Hradiště.
Kolem deváté opouštíme rozhlednu a chlápka s bubnem, který nás celou noc hlídal. Nebýt dřevěný, podélíme se s ním o snídani. Stavujeme se v IC a u místního pramene Cicůrek. Ten je ješte ve vsi a mezi lidmi oblíben. Byla na něj fronta. Tak je to jistě lepší pít pramen, než chlorovanou vodu.
Mezistanicí před Uherským Hradištěm bude město Hluk, kde nás zajímá tvrz. Ta stojí v centru. Vedle ní nějaká škola nacvičuje na besídku a ty moravské chorály se fakt dají poslouchat. Na konci Hluku kupujeme dvě lahve vína, k cíli totiž zbývá pouhých deset kilometrů. Bude to ale přes kopec.
Cestu nám znepříjemňuje debilní pražák (dle SPZ), který předjíždí v protisměru traktor a vůbec s ním nehne to, že jedeme naproti. Až jsem reflexně vyjel ze silnice. Ještě, že tam nebyla strouha. No rozhodně jsem ho nechválil. Jane jela naštěstí dále za mnou.
Kunovice jsou třetí obcí, kterou dnes projíždíme a v níž se koná jízda králů. Předcházejícími byly Vlčnov a Hluk. I zde je na silnici č. 50 silný provoz a motat se tu s koly je unikum. Ješte že do Hradiště vede cyklostezka vedle silnice. Namáčíme trika v Olšavě a jdeme na to.
Brzdíme až na Masarykově náměstí. Kupujeme ovoce a ve stínu stromu svačíme.
I nádraží v Uherském Hradišti je malebné, asi si zde na to potrpí, což jim chválíme. Po 11. hodině přijíždí vlak od Luhačovic a náš cyklovandr končí po 295 kilometrech. Šest dní, kdy nám počasí více než přálo jsme navštívili 10 rozhleden, 4 vrcholová nocoviště a načerpali spoustu zážitků a dojmů. První den to bylo sice na bundu (jako předloni na Pálavě), ale jinak bylo teplo až vedro. Nejhezčí nocoviště bylo podle mě to na Lopeníku, kde byla také nejhezčí rozhledna. A nejen ptoto, že jsme odsud zdravili slunce. Nejadrenalinovější zážitek byl na Jelenci, to je jasná věc. Největší gurmánský zážitek byla Slovácká pizza v Bojkovicích.
Ještě jsme ale nedojeli domů. Cestování s kolem má výhodu, že místenka je do klimatizovaného vozu, takže cestou do Prahy nám bylo hej. Tam odsud jsme už ty dvě hodiny do Loun pseudo spěšným vlakem Luna vydrželi.


Trasa:
Hraběcí, rozhl. - Vlčnov - Hluk - Kunovice - Uherské Hradiště.
22 km, 166 m. př.


 Výhled z rozhledny Hraběcí na severovýchod
 Vlčnovské búdy

 Tvrz v Hluku
 Kunovice

 Uherské Hradiště - Masarykovo náměstí, nádraží

Bílé Karpaty (5/6)

21.6. - Z lázní na Uhersko

Včera jsme v tom fofru zapomněli dobrat vodu a tak posnídáme někde ve městě. Nejprve ale začne Jančina exkurze Luhačovicemi. Z Pozlovic tam dojedeme po pěkné cyklostezce. Na kolonádě už je to s ježděním na kole horší, ale mi se teď budeme spíše kochat. Největší perlou mezi stavbami je jasně Jurkovičův dům. Ochutnáváme pramen Vincentka, Ottovka je bohužel vyschlá. Od pošty nahoru je ještě jeden pramen, Aloiska. Ten ochutnáváme jako poslední. Pak teprve snídáme v místní vyhlášené pekárně. U mě si tady ale věhlas moc neudělala. Turisty sice lákají na noční prodej, ale obyčejnou vodu vám tu nedají! Ve vedlejší cukrárně jakbysmet. Čepujeme si tedy pramen sv. Josefa u kostela sv. Rodiny, který je zajímavě řešený. U krásného nádraží si dáme zmrzlinu a kolem poledne opouštíme Luhačovice cyklostezkou do Uherského Brodu.
Jede se převážně kolem kolejí, ale mimo silnici v celém úseku nevede. Kus se musí po hlavní. Pěkné zastavení je u jedné kapličky s výhledem na Velkou Javořinu. V Uherském Brodě děláme jen malou zastávku v IC a u blízkého kostela. Potom sjíždíme k nádraží, které oplývá stejnou krásou, jako luhačovické. Zde kupujeme místenky na zítra a osvěžujeme se v kašně na další kilometry ve výhni, kterou opět dnešek připravil. Na chvíli bych chtěl být tím děckem, co si nebere servítky a koupe se v kašně, jak na koupálku.
Po E50 pokračujeme na Bánov. I ty 3 km k Šumnickému Poli bohatě stačily po té rušné silnici i přesto, že k rozhledně Králov budeme stoupat po rozbité silnici. Tato rozhledna je zatím nejlépe položená z šestice, které jsme navštívili. Největším plusem je, že nestojí u lesa, ale pouze u stromu. Pod ním je šikovně, ve stínu, umístěno odpočívadlo. I výhled řadíme na první místo.
Kolem letiště jedeme do Bánova a idylickou jízdu narušuje akorát blbeček na čtyřkolce, který nám málem urve uši. Mezi Bánovem a Suchou Lozí je E50, kde je nyní omezený provoz kvůli bouračce. Díky šikovným lidem se tomuto dění vyhneme, prorože tu udělali "cykloobchvat." Ten podjíždí tuto silnici a tudíž nás netrápí nějaká přednost v jízdě.
Východně od obce Suchá Loz je na říčce Nivničce přehrada Ordějov. Leží na severní hranici CHKO Bílé Karpaty. V seriálu Zpět k pramenům Luděk Munzar říkal, že by rád viděl pramen Nivničky. Stačí aby se vydal nad obec Lopeník a viděl by ho. My jsme včera kolem něho projížděli, ale vůbec nás nenapadlo, že zde tato říčka s romantickým jmémen pramení. Voda v přehradě není nejčistší, ale je teplá. Pár lidí sem dnes zavítalo, ale veřím, že v létě je tu plno.
Pokračujeme do Nivnice, kde se zdržujeme nakonec déle, než jsme čekali. Ne kvůli tomu, že se zde narodil Jan Amos Komenský, což jsme dosud nevěděli, ale díky místní restauraci. Nejprve však jedeme na další rozhlednu, již pátou ze série, se jménem U Trojice. Krycí jméno by mohla mít "U hnojiště." To kazí toto krásné místo ozdobené ještě kaplí stejného jména (myslím U Trojice). Jinak ale fajn místo pro odpočinek. Výhled z rozhledny je kruhový, ale ne tak daleký.
Nastala 18. hodina a my přemýšlíme, kde si dáme něco k jídlu. Nakonec volíme jistotu ve zdejším Hotelu Savary, před nejistotou ve Vlčnově. Myslím, že jsme udělali dobře. Na dobrém jídle jsme si pochutnávali v příjemném prostředí vedle koupaliště.
Nivnice je nakonec větším městem, než bychom tušili. U kostela se ptáme, kde je rodný dům J. A. Komenského. Stejně jako historické prameny, tak i dvě paní se v názoru rozcházejí. My tvrdíme, že jsme četli něco o Sedlecké rychtě, zde u kostela. Jedna z dam ale tvrdí, že je to v Bartkově mlýně na druhém konci města, druhá váhá. Tam už se nám ale nechce a tak fotíme pouze kostel a pokračujeme do Vlčnova.
Do Dolního Němčí po cyklostezce, podél silnice a odsud přes kopec, už po silnici. Ve Vlčnově hledáme ještě nějaké koupání. Čiperný děda (naším odhadem 70 let) však o lomu (byl v mapě) nic neví a koupaliště je v rekonstrukci. Nabíráme tedy vodu opět do "petek" a bude holt naposledy sprcha.
Jako nocležiště jsem navrhl vrchol Myšince nad Vlčnovem, který byl schválen. Cestou potkáváme pumpu, děláme tedy očistu už zde. Na vrchol je to však ještě 100 výškových metrů a to bude stát nějaký ten pot.
Od minulé návštěvy vrcholu Myšince odhalili, nebo zrestaurovali, zbytky zámku Pepčín. Místo se zdá Janině moc mystické a kloudný plac pro stan tu také není. Sjíždíme tedy k rozhledně Hraběcí. Ta je poslední ze šestice rozhleden, která nám chyběla. Zde nacházíme slušný plácek a za chvíli začínáme stavět stan, slunce už totiž zapadlo. Když jsme však v půli, přijíždí ženská ve škodovce, zaparkuje a telefonuje. Kroutíme nad tím hlavou, ale jinak pokračujeme v činnosti. Když už jsme ve stanu, přijíždí jiný "umělec" a pro změnu si zde hraje na rallye. Poté odjíždí i ženská, která vydržela telefonovat přes půl hodiny. Už za tmy nás vyplašilo další auto. To ale udělalo pouze kolečko a opět odjelo. Napadlo nás, že ona ženská se zmínila o dvou turistech, tak to někdo přijel zkontrolovat. Když přijelo ještě jedno auto a udělalo to samé co předchozí, nechápeme už nikoho a nic. 
"To nemaj místní co na práci, než ve středu v noci courat autama k rozhledně?" Říkám Jance docela rozzloben.
Pak už byl konečně klid.

Trasa:
Pozlovice - Luhačovice - Uherský brod - Králov, rozl. - Bánov - Suchá Loz - Ordějov, přehrada - Nivnice - Vlčnov - myšince - Hraběcí, rozhl.
62 km, 732 m. př.

 Přehrada Luhačovice
 Luhačovice - Jurkovičův dům

 Kaplička na CT do Uherského Brodu

 Rozhledna Králov a výhled na sever
 Přehrada Ordějov
 Kaplička U svaté Trojice v Nivnici
 Nivnice
 Základy zámku Pepčín

Bílé Karpaty (4/6)

20.6. - Z Karpat pod Vizovické vrchy

Probouzíme se za svítání, po čtvrté hodině. Nemilé zjištění je, že po roce nám opět uchází karimatka, a už mě to fakt točí! Přesvědčuji Jáňu, ať jdeme juknout i na východ slunce. Moc se jí nechce, ale když vidí mé odhodlání, jde také. Slunko vychází nad Vršatcem po páté hodině. Pak ještě zapadáme do svých pelechů.
Definitivně vstáváme v osm a za hodinu a půl jsme připraveni k odjezdu. Ještě si ale naposledy vyběhneme na rozhlednu, rozhlédnout se do kraje. Panoramatické tabule nejsou moc pečlivé, ale Strážovské vrchy a Malou Fatru poznáváme. Třeba onen Vršatec chybí. Že je to ale on, se dozvím později. 
Sjezd do Lopeníku volíme po zelené značce, z níž odbočíme vlevo a sjedeme na onu asfaltku až nad parkovištěm. Vyhneme se tak včerejšímu kamenitému úseku. Ještě zastávka na OÚ Lopeník pro razítko rozhledny a můžeme se přehoupnout do Bystřice. I zde bude zastávka na OÚ, z toho samého důvodu. Než však paní přijde s obědem, vyplňujeme chvíli nákupem v Coopu. 
Rozhledna Pod Vojanskú je třetí do party stejných rozhleden. Také stojí u lesa a výhled se řadí zatím na poslední místo atraktivity. Větší zábavou je tudíž Jančina hra na honěnou s motýlem. Nakonec se jí ho ale podaří zvěčnit. 
Dále pokračujeme sice lesem, ale do kopce. Idylku přerušuje silnice E50, po níž musíme kus jet. V mapě objevuji lom Rasová a hned ho jdeme okouknout. Zjištění je radostné, dá se v něm koupat. Vodu bereme útokem, ani se neobtěžujeme brát si plavky. 
Další nelehký úkol bude dostat se na rozcestí nad Bzovou. Červená značka se u lomu kamsi ztrácí, jedeme tedy na silnici. Poté nás červená odkloní dvakrát od silnice a potřetí se nám opět ztratí. Nad Bzovou tedy přijíždíme po silnici. 
V plánu je další rozhledna, která je zhruba ve stejné výšce jako nyní my. Po vrstevnici se k ní dostat ale nedá. Klesáme tedy do Bzové a Krhova, z jehož návsi budeme stoupat. Po asfaltu mírně, lesem a polem prudce. Jeden z mála kopců, co mi dal zabrat, poslední kus jsem tlačil. 
Rozhledna Na Skalce je na dohled Bojkovicím, které ale paradoxně vidět nejsou. Stojí ve 492 m n.m. a je originální dřevěnou stavbou. Stojí sice také u lesa, ale výhled z ní je tři čtvrtě kruhový. Zajímavé také je, že je vidět Velká Javořina, ale Jelenec ne. Pomalu se přibližují Vizovické vrchy, pod něž míříme.
Na ukazateli u rozhledny je studánka severním směrem. Jedeme tedy tudy. Další ukazatel jsme ale nenašli a tudíž ani studánku. Na kraj Krhova sjíždíme po prudké kamenité cestě. Vedro je vydatné a tak si máčíme trika v potoce a hned nám je veseleji. 
Do Bojkovic přijíždíme zase s vidinou nějakého oběda, i když už je 16 hodin. Po radě v IC parkujeme v Restauraci Hvězda, která je naproti. S nadšením si objednáváme originální, valašskou pizzu. Zelí, klobásy, salám a smetana dělají z tohoto známého italského jídla nevšední zážitek.
Po 18. hodině se odlepujeme z místa a Bojkovice opouštíme Luhačovickou ulicí. Je tedy jasné kam jedeme. To už je Janička ve svém živlu, protože se těší, až mě provede těmito lázněmi, kde strávila čtyři pobyty. První kopec je teprve zahřívací. Po něm totiž klesneme do údolí Kladenky a pojedeme jím až do vsi Kladná-Žilín. Až tam nás čeká výšlap nad 400 m n.m., které musíme překonat do Luhačovic. Ještě dlouhá rovina a už pod sebou vidíme známé lázeňské město. Při průjezdu městem se z Janiny stává nadšený průvodce. Lázeňský dům Niva sice netrefí, ale nemůže znát celé Luhačovice. Nic méně po optání před ním v půl osmé brzdíme. A co zde? Překvapit kolegy. 
Už vidím první známou tvář. 
"Milane čau." Jedu blíž.
"Nazdar, já si řikám, kdo mě tu může znát." Odpoví překvapeně kolega výpravčí.
Stručně mu vysvětlím proč jsme tu, posílá mě na recepci. Nechám si vyvolat Břéťu a Jardu. Ty jsou překapeni také. Manželky kupodivu nečekali, když spekulovali jakou oni by mohli mít návštěvu. Posílají nás napřed do hospody, kam chodí a za půl hodiny je tam máme taky. Zde ještě potkávám jednoho lounského výpravčího.
Když se šeří, dopíjím druhé pivo a my s Jančou se zvedáme. Všichni zde mají postel jistou, my nikoliv. Musíme jet hledat. Pěkný plac jsme sehnali nad přehradou, u remízku. Ještě před usnutím absolvujeme koupačku s místními kapry. Ty kolem nás skákají jak pominutí. I v pozdních hodinách zde potkáváme běžce i chodce.

Trasa:
Velký Lopeník - Lopeník - Bystřice pod Lopeníkem - Pod Vojanskú, rozhl. - Rasová, lom - Bzová - Krhov - Na Skalce, rozhl. - Bojkovice - Kladná-Žilín - Luhačovice - Pozlovice.
53 km, 817 m. př.

 Východ slunce z Velkého Lopeníka

 Rozhledna na Velkém Lopeníku a výhled na východ
 Rozhledna Pod Vojanskú - výhled na Bystřici
 Lom Rasová

 Rozhledna Na Skalce a výhled na západ

 Bojkovice - kostel sv. Vavřince a zámek Nový Světlov
 Kladná-Žilín
 Luhačovice od Bílého kříže


Bílé Karpaty (3/6)

19.6. - Ze střechy Bílých Karpat pod okap 

Pět výškových metrů pod vrcholem Velké Javořiny se budíme kolem 8. hodiny do slunečného pondělního rána. K přípravě snídaně použijeme hraniční patník a lavici u informačního panelu. Přes cestu je louka, kde spatřujeme nějaké kříže. Na všech je napsáno, že dotyčný se zde nechal rozptýlit. Asi oblíbené místo. 
Na vrcholu Javořiny stojí vysílač a na jeho budově je vidět, že má za sebou desítky let fungování. Jsou odsud daleké výhledy do kraje, ale musí se za nimi popocházet. Nejlepší výhled na Hodonínsko a Uherskohradišťsko byl od místa, kde jsme tábořili. Z východního svahu pod vysílačem je zase pěkně vidět Jelenec, Lopeník a slovenská pohoří. Dokáži identifikovat pouze Povážský Inovec a Malé Karpary. Pod vrcholem na slovenské straně je Holubyho chata, otevřená i dnes v pondělí. Z toho by si měli vzít příklad leckteří provozovatelé beskydských chat.
Dále pojedeme po zelené značce, podél hranic, pod Jelenec. Zde uvidíme, zda to půjde na vrchol na kole či pouze pěšky. Rozcestí "Pod Jelencem" je na hranicích, ve výšce 880 m n.m., což je 45 metrů pod vrcholem. Ty se dají zvládnout v sedle, i s plnou polní. 
Přijíždíme na nejmystičtější místo Bílých Karpat. Jelenec (925 m) je hraničním vrcholem tohoto pohoří, druhý nejvyšší. My jsme zde proto, že tu stojí vysoká kovová věž, stejného typu jako na Křemešníku. Zřejmě sloužila vojákům, protože všude kolem jsou torza budov, již prorostlé stromky. Franta Anděl by se tu vyřádil, pokud ovšem je mu slovenská hranice dost dobrá. Věž je přístupná, tak se půjdeme podívat nahoru. Menší háček je v tom, že nahoru nevedou pohodlné schody, ale železný žebřík. Stavba má pět pater o osmi metrech. Vysoké stromy převyšuje o polovinu. Šplháme tedy do prvního a druhého patra, odkud je už částečný výhled, ale ještě to není ono. Chtělo by to ještě o jedno, tak jdeme na to. Jenže ouha! Jak se odkryl výhled do dáli, najednou se mi roztřásli nohy a já ztuhnul uprostřed žebříku. Nechtěl jsem ani nahoru (strach), ani dolů (výhled). A co teď. Ještě jsem se tedy na těch rozhlednách tolik neotrkal. Chvíli jsem to rozdýchával, zatnul zuby a popolezl o pár schodů. Tam znova závrať, tak ještě pár nádechů a ten zbytek nahoru jsem nakonec vylezl. Díky Janče, že mě povzbuzovala. Vyhráno ale nebylo, musím ještě dolů. Čili poloviční radost ze zdolání rozhledny. Podobně jako tehdy na Stráži u Aše, kdy jsem věděl, že se musím vracet přes ohradu s býky. 
Janina si dala jako bonus čtvrté patro, já byl šťastný za toto. Ten strach ale za to stál. Téměř totožný výhled jak z Javořiny, ale zde byl jednolitý, kruhový, okořeněný mou nejistotou. Ani na plošině jsem se totiž nepohyboval nejjistěji. Chodil jsem tam jak... To co se Jaňule začlo chtít uprostřed té parády. Ona si ty tři patra fakt slezla a po úkonu byla za mnou zpět. Tak to smekám. Nechtěla si nechat ujít tu podívanou. Já se mezitím psychicky připravoval na sestup. 
Pomalu, se zavřenýma očima, pevně se držící, jsem sestoupil do druheho patra, zde už to bylo v pohodě. Těžko říct, jak bych dopadl, kdybych tu byl sám. Díky Janče jsem se mohl pokochat.
Máme za sebou adrenalinové dobrodružství, ale sjezd po zelené značce do údolí Svinárského potoka také nebude lehký. Nakonec jsme uhnuli ještě v lese do leva, podle šipky a nápisu KB. Co to může být? Komerční banka napadá mě, ale po otevření mapy vím, že je to Kamenná bouda. To je tedy správný směr. A volba to byla taky dobrá. Na rozcestí Hrabina jedeme po vrstevnici a hřebenu, s minimálními převýšeními. Na pěkném odpočívadle u pole svačíme. Z pole je pěkný pohled na Lopeník. 
Na Hrabině přejedeme silnici a za chvíli brzdíme u rozhledny Obecnice, v 603 m n.m. Ta je jednou ze šestice rozhleden Mikroregionu Východní Slovácko, stavěných podle stejné šablony. Tento počin se mi zrovna nelíbí, ale jako příznivce rozhleden je navštívím. Je tu ale hezky a klid, když nepočítám traktoristu na poli. Kvůli pozici u lesa je výhled pouze půlkruhový, severním směrem. 
Ještě, že jsme nepřijeli k rozhledně po červené, ale instinktivně po poli. Červená je totiž zarostlá. Pokračujeme dále po poli. Za rozcestím Dubina se teprve napojíme na červenou značku, po níž dojedeme nad Březovou. Kilometr odsud stojí další rozhledna, U Křížku. Je stejná jako předchozí, jen výhled je na jih. My tak můžeme pozorovat obě hory, které jsme dnes navštívili (Javořina, Jelenec) i tu, která nás čeká (Lopeník). Na něm bychom chtěli dnes nocovat. Na to však potřebujeme posilnit sebe i baterii elektrokola. Tudíž po krátkém odpočinku ve stínu pod rozhlednou sjíždíme do Březové. Tam se ptáme místních štamgastů kde bychom mohli povečeřet. Po vzájemném překřikování jsme nakonec dostali tip na podnik kus výše. Usadili jsme se uvnitř, kde nebylo takové vedro. Skočili jsme po "smažáku s hranolkama" jako mlsní psi a bylo nám dobře. Tomu odpovídá i hodina a půl, zde strávená.
Slunce už pálí o něco méně a my se posouváme o kus dále. Jízda údolím potoka Hrubař není nic dramatického. Na začátku vsi Lopeník se ptáme, zda mají otevřeno na Chatě Lopeník, honí nás totiž ještě "ta pani." Chlápek neví, ale určitě prý mají otevřeno v rekreačním středisku Monte Lope, na konci vsi. Tam chceme něco sladkého, ale nakonec kupujeme pouze tatranky. Od pána jsme zaslechli i něco o koupališti. Podle mapy je kousek, ale po našem zhodnocení se v něm musel koupat naposledy po maturitě. 
Nevadí, zahájíme výšlap na Velký Lopeník. Stoupáme po asfaltce kolem rozkošné zvoničky a chatové osady. Už skoro v lese je ukazatel na parkoviště, které jsme ale přehlédli. Po asfaltce dojedeme až do 740 m n.m., pod Grúň, odkud už pojedeme po zpevněné cestě. Cesta by to nebyla špatná, kdyby výše nebyla posypána kamením. To už znám, za čas to potáhnou asfaltem a bude to parádní svezení, ale co mi dnes? Jede se blbě, místy tlačíme. Trápení končí pod Malým Lopeníkem. Tam se najednou odkryje pohled na rozhlednu, která je dnešním cílem. Navíc je to už opravdu kousek. 
Vrchol Velkého Lopeníku dobýváme před osmou. Tato hora je také hraniční a její vrchol je rozhlehlý. Stojí tu dřevěná rozhledna na kamenné podezdívce, je tu kiosek, slovenská bouda, spousta laviček a stolků. Už koukáme, kde si usteleme, když v tom přijíždí mladý biker se psem. Sní svačinu, poklábosí s námi a zase jede. Mezitím přijde parta ze slovenské strany a jdou rovnou na rozhlednu. Tipuji to na západ slunce. Od bikera se dozvíme, že o víkendu tu nocuje spousta lidí, že máme dobré, že je pondělí. Rozhledna je prý většinou volně přístupná, jen od čtvrtka do neděle si sem sedne pokladní. Vybírá vstupné, prodává suvenýry a občerstvení. 
Před devátou stoupáme na rozhlednu i my. Jsme ve společnosti dvou Slováků, jejich kamarádů Skotů a slečny se psem. Slunce zapadá po deváté nad Chřibami a doprovází ho ticho. Po západu prohodíme pár vět se Slováky a už všichni spěcháme dolů. Oni do svých domovů a my rozestlat do slovenské chaty, než se setmí. Když se tak stane, pozorujeme ještě svatojánské mušky, přesto, že Jan je až za pět dní. 


Trasa:
Velká Javořina - Holubyho chata - Jelenec - Po Jelencem, rozc. - Kamenná bouda - Hrabina, rozc. - Obecnice, rozhl. - Dubina, rozc. - U Křížku, rozhl. - Březová - Lopeník - Grúň, rozc. - Pod Malým Lopeníkem, rozc. - Velký Lopeník.
37 km, 735 m. př.


 Velká Javořina
 Výhled na Jelenec
 Holubyho chata

 Jelenec
 Výhled na Lopeník a Povážský Inovec, dole na Velkou Javořinu
 Rozhledna Obecnice - jedna ze šestice stejných na východním Slovácku
 Výhled z Obecnice na sever
 Výhled z rozhledny U Křížku na jih
 Velký Lopeník a obec Březová, dole místní kostel

 Cesta pod Malý Lopeník
 Západ slunce z Velkého Lopeníku

Bílé Karpaty (2/6)

18.6. - Na střechu Bílých Karpat

Kolem sedmé hodiny už moc nespím a cítím, jak slunko hřeje do stanu. To je dobré znamení. Vítr sice neustal, ale zřejmě bude hezčí počasí než včera. Vstáváme v osm, ale než sbalíme a posnídáme je deset. Pořád ale žádná výheň, honí se mraky a vítr neustal. 
První dnešní cíl bude malá rozhlednička na nedalekém Holém vrchu, v 388 m n.m. Jde o skromnou stavbu na louce u cesty, čili vrch je opravdu holý. Výhled je kruhový, ale ne tak daleký. Jelikož fučí studeně, dlouho se nezdržujeme a klesáme do Radějova. Tam mě paní v IC zahrnuje informacemi a letáky, až mám co dělat se bránit. 
Město Strážnice je odsud 3 km a já od něho očekávám dost. Třeba i otevřené IC. Taková základní věci však splněna nebyla. Kdy mají turisti jindy chodit, než v neděli? To nebývá na Moravě zvykem. Scházíme se tu celkem tři skupiny! Jedeme směr skanzen a zámek, což je na severní okraj města. Tam musíme rozbitou ulicí, kde probíhá rekonstrukce. Do skanzenu sice nejdeme na prohlídku, ale zavítáme do krámku se suvenýry, kde je moc milá paní. Jaňulu zde nadchla proutěná mísa na kynutí chleba tak, že se jí za deset minut houpe na nosiči. 
Skanzen Jihomoravské vesnice jistě táhne, je mnohem známější než ten lounský a tudíž spekulujeme, jak by se tvářili tady ti, kteří nechtějí dát ve Březně blbou dvacku.
Místní zámek je chloubou města, v poledním slunci žlutavě září, což se nedá řící o pokladní. Zpět jedeme zámeckým parkem a vyjíždíme akorát u odbočky na Tvarožnou Lhotu, kam máme namířeno nyní. 
Silnice vede přes mírný kopec, z dálky už je vidět rozhledna Travičná, kterou zdoláme hned po tom, co posvačíme na návsi před Muzeem oskeruší. To je prý slovácký národní strom.
Jedeme na rozhlednu, tudíž do kopce. Ten je dost výživný, kolem 160 výškových metrů. Prvních sto po silnici, zbytek po zpevněné cestě.
Ve výšce 371 m n.m. stojí vysílač upravený na rozhlednu. Konstrukce je stejná jako třeba na Horním lese u přehrady Vír. Kovová věž je dost vysoká, aby z ní byl kruhový výhled. Na severu se v oparu rýsují Hostýnské vrchy, před nimi vrchy Vizovické. Na východě je vidět Velká Javořina, na jihu rozhledna Žalostiná, která je na slovenské straně Bílých Karpat. Na západě identifikujeme Pálavu a Chřiby. Z měst poznáváme Strážnici a Uherský Brod. 
Klesáme k rekreačnímu středisku Lučina, kde je přírodní koupaliště. Teplota není ještě tak vysoká, ale i tak se přemluvíme ke krátkému koupání. Na "umytí" nám stačí chvíle stejně jako holčičce na to, aby se celá zmáchala. Netušila totiž, že schody pěkně kloužou.
Pokračujeme lesem, směr Malá Vrbka. Usuzuji, že kratší to bude přes vrch Výzkum, než to odjíždět přes Tasov. Nakonec to nebyla špatná cesta, většinou po polní cestě. Do Malé Vrbky nás ale čekal pěkný padák, to už po silnici.
Na tuto ves navazuje Hrubá Vrbka, přes níž pokračujeme do Kuželova. Tam chceme navštívit větrný mlýn a jelikož vítr se nejlépe chytal na kopci, opět stoupáme.
K této technické památce přijíždíme minutu po 16. hodině a ještě se stihneme zapojit ke skupině na prohlídku. Ta trvá půl hodiny a během ní se dozvíme zajímavé informace. Třeba, že je jediným funkčním mlýnem svého druhu (holandského typu) u nás. Jeden z důvodů byl, že za války sloužily jako pozorovatelny a tak je odstupující německá armáda vyhodila do vzduchu. Za největší slávy v mlýně žila mlynářská rodina. Spalo se různě, kde se dalo, a pracovalo se kolikrát nepřetržitě, čili žádný med. Manželé zde pracující pod hlavičkou Technického muzea v Brně byli příjemní a znalí. 
Cestou do Velké nad Veličkou projíždíme kolem rozhledny Drahy, kterou jako jedinou necháváme plavat. Já už zde byl a Jaňulu to neláká. Sehnat něco k večeři v neděli je v této obci nadlidský úkol. Čtyři otevřené podniky a nikde se nevaří! Aspoň nás potěší místní štamgasti zprávou, že ve Vápenkách "vařijó," a dobře. To je bezva, protože je to naším směrem. Tak holt zatneme zuby a ještě 9 km pojedeme pouze na žaludeční šťávy. 
Údolím Veličky se stoupá pomalu ale jistě. Ze 350 m n.m. se dostaneme do 500 a tam nás konečně čeká jídlo. Zde bychom tedy takovéto zařízení nečekali. Podnik "U Černého potoka" se nám líbil. Ochotná a sdílná obsluha, příjemné prostředí a dobré jídlo. 
Vápenky opouštíme po deváté hodině, což je nejvyšší čas shánět nějaké nocoviště, nejlépe hned v lese za vsí. To ale není vůbec sranda, všude kolem jen cesta a srázy. Nakonec se rozhodujeme vyjet až na vrchol Velké Javořiny a ustlat si tam. Výhoda bude v tom, že ten kopec budeme mít už za sebou. Posilněni večeří těch 470 výškových metrů zvládáme celkem v pohodě. 
Když přijíždíme na vrchol je už téměř tma. Na západě je ještě rudý horizont a pod námi spoustu světel. Stan stavíme u hraničního patníku poblíž remízku. 

Trasa:
Žerotín - Holý kopec - Radějov - Strážnice - Tvarožná Lhota - Travičná, rozhl. - Lučina - Výzkum - Malá Vrbka - Kuželov - Velká nad Veličkou - Vápenky - Velká Javořina. 
61 km, 1217 m. př.

 Rozhledna Holý vrch a výhled na Bílé Karpaty

 Kostel a zámek ve Strážnici

 Travičná a výhled na sever

 Větrný mlýn Kuželov
 Ve Strážnici