úterý 25. července 2017

Island (12/13)

19.7. - Poslední den za Atlantikem


V šest hodin mi Janča oznamuje, že neprší. Ani tomu nechci věřit. I přesto si dáváme ještě dvě hodiny do oka a v osm už pro jistotu vstáváme. Když máme vše sbaleno, jdeme k autu, ale tam se ještě spí. Uděláme zatím očistu. V devět už se scházíme v koupelně všichni. 
S Jankou chceme prozkoumat vodopád Gljúfráfoss, který nám dvě noci šuměl u hlavy. Jaňula dostává nápad jít k patě vodopádu, což znamená zout boty a vydat se jeskyňkou a vodou přímo pod něj. Jenže ta je ledová a kvůli větru stříká přímo proti objektivu. Zkoušíme to aspoň k horní hraně vodopádu, ale tam nás brzdí pro změnu neschůdný terén. 
Marek myslel vážně, že nechá stan zde, že ho nebude tahat zpět domů. Přesně ten stan, který málem skončil před třemi lety v propadlišti norských dějin, a v kterém jsme spali při dobývání Stelvia. Když jsem se byl ze zvědavosti kouknout do jeho stanu, nezdál se mi jeho stav tak žalostný, aby museli spát v autě a stan vyhazovat. Nicméně přeci jen zůstal po našem odjezdu na zídce kempu na pospas všem.
Motor auta se nestihl ani zahřát a my brzdíme u dalšího vodopádu v této oblasti. Jmenuje se Seljalandsfoss a je charakteristický tím, že se dá obejít celý dokola. Již při jemném dešti vyrážíme spolu s davy turistů v pláštěnkách na tuto přírodní atrakci. Seljalandsfoss je úžasný vodopád. Štíhlý pás vody padá přímo na vodní hladinu. I zde platí, že vítr žene vodu proti vám. Je skvělé projít se mělkou jeskyní za vodopád a vše pozorovat ze zadu. Okružní trasu jsme však neabsolvovali, vrátili jsme se tou samou zpět.
Vyrážíme směr Reykjavík. Jelikož se počasí nelepší, škrtáme si z itineráře i ostrov Vestmanneyjar. Neuvidíme tedy nejhezčí fotbalové hřiště světa, ani papuchálky. Místo toho strávíme zbytek dne v hlavním městě. Času budeme mít habaděj, odlétáme až v 1:10. 
V Reykjavíku neprší, což je dobrá zpráva. Prvním bodem programu bude balení věcí do krosen. To provádíme pro jistotu pod střechou obchodního centra. Po posledních nákupech v Bonusu se odebereme do "Vínbudínu." Tak se jmenuje specialni obchod s alkoholem. Do této kategorie patří i piva od "desítky" výše. Jediný místní tvrdý alkohol se jmenuje brenivín, ale je dost drahý a prý ani není dobrý. Kupujeme pouze pivo.
Na zbytek odpoledne se opět rozdělíme. Mladší část party půjde opět do bazénu a my s Jančou půjdeme podruhé zkusit štěstí na kostelní věž. Jako příznivec dalekých výhledů platím dvakrát 900 ISK a za chvíli už se vezeme na vyhlídkový ochoz kostela Hallgrímskirkja. Po schodech se běžný turista neprojde. I přes zatažené počasí je výhled na město pěkný. Více ale zaujímají okolní hory včetně Esjy, která se tyčí na severu. 
Od Marka máme fajn tip na jeden gastronomický zážitek. Za ním musíme do ulice Laugavegur v centru města. Když už se nám zdá, že jdeme dlouho, ptáme se v infocentru v téže ulici. Prý ještě pět minut chůze. Zároveň nám hošan přeje "Have a nice soup." Restaurace Svarta Kaffiđ se nachází v ulici Laugavegur, č. p. 54.
Vešli jsme dovnitř a spatřili útulnou restauraci s komorní atmosférou. Zrovna se pro nás uvolnilo místo, nemuseli jsme tedy čekat. Kvůli čemu, že jsme sem přišli? Kvůli polévce v chlebu. Já si dal masovou, Janička houbovou a obě byly k sežrání. Jedna porce se skládá z menšího bochníku (jediný na Islandu, který se podobal našemu), kterému je odkrojena čepička a vydlabán vnitřek. Obojí se podává s porcí. Ve vydlavaném chlebu se podává polévka. Chlebový "talíř" je možno sníst také, pokud je ještě místo v žaludku. Pochutnali jsme si náramně. Polévka stála 1800 ISK. Jen ta třetinka piva za 800 ISK zkazila trochu celkový dojem, ale co...
Začalo jemně krápat a my máme ještě hodinu času. Vyrazíme na Perlan, což je poslední místo v "Reyku," který jsme chtěli vidět. 
Pelan je stavební památkou na vrchu Öskjahlíđ, kde byly desítky let předtím zásobníky horké vody. V budově je restaurace, kavárna a několik obchodů. Terasa poskytuje výhled do kraje k čemuž slouží šest teleskopů. My jsme si výhledu moc neužili, protože Reykjavík zahalily dešťové mraky. 
Sraz s Markem a Bárou máme u benzínky naproti Kringlanu (tam co minule), kam dorazíme nakonec trochu mokří, ale do odletu ještě stačíme uschnout. 
Na letišti jsme čtyři hodiny před odletem. Marek jede vrátit auto, my s Jančou hlídáme bágly. Nakonec jsme nemuseli tak dlouho, předávka auta proběhla rychle.
S krosnami nás posílají na přepážku s nadměrnými zavazadly. Nechápeme proč, ale hned nám je tam zrentgenují, což je na jednu stranu dobře pro případný problém. Při další kontrole si namátkou vybrali mě a provedli jakýsi stěr mých věcí i mě. Potom už můžeme vyčkávat na odlet. Mezitím si procházíme krámky v odletové hale, kterých se mi zdá na Island moc. Před jednou hodinou už jsme usazeni v opět poloprázdném letadle. 
V Keflavíku je nezvykle tma. Na to nejsme zvyklí. Zrejmě to bude těžkými mraky. Když jsme nad ně vzlétli, potvrdilo se to. Daleko na východě bylo červené nebe, chystající se na východ slunce. Zaujímame polohu ležícího turisty, jak jen to jde.


 Gljúfráfoss

 Seljalandsfoss
 Reykjavík - Sun Voyager
 Ulice Laekjargata
 Jezero Tjörnin




 Hallgrímskirkja a výhled na Reykjavík
 Perlan z kostelní věže Hallgrímskirkja

 Perlan a výhled na kostel Hallgrímskirkja

sobota 22. července 2017

Island (11/13)

18.7. - Pod největší ledovec Evropy

Déšť vydržel bubnovat celou noc a nepřestává ani ráno. Tím si u mě Island definitivně kazí reputaci. Šestý den déšť, to už je silný kafe. Také mi už začíná být jedno, co ještě vše uvidíme, hlavně to tu nějak doklepat. Nevím, kdy naposledy jsem se tolik těšil domů. Janka je na tom podobně.
Sedět na zadku ale nehodláme, v dešti už tuplem ne. Odjíždíme tedy do národního parku Skaftafell. Tam najdeme největší ledovec Evropy - Vatnajökull - a také doufám lepší počasí, je to totiž 200 km, čili šance tu je.
Cestou míjíme pěkné skalní útvary jižního pobřeží, jenže z focení stále nic není. Přejíždíme i dost ledovcových řek, ty mají neskutečný průtok a i tak je koryto ještě o dost širší. To zřejmě kvůli jarnímu tání, nebo když nastane sopečná erupce pod ledovcem. To roztaje naráz neskutečné množství ledu a to nechtějte vidět, co se potom z hor valí za masu vody. Poslední tato událost spláchla osmi kilometrový úsek silnice č. 1.
V posledním úseku už jedeme po rovině a tudíž je z dálky vidět ledovec. Stavíme, že si ho vyfotíme, ale síla větru je šílená. Ani dveře od auta jsem málem neotevřel. Jance se daří o ten vítr opřít, jak jsme to viděli jednou na přednášce. Podstatně hůř jsou na tom cyklisté, které potkáváme za chvíli. Tlačí proti tomu větru kola i s plnými brašnami. Kluci, jak já s vámi soucítím. Island na kole prostě nikdy. K tomu jestě lítá vzduchem písek. Připomíná to pouštní bouři. 
Projíždíme kolem epicentra NP Skaftafell, kde je aut jak v německém bazaru. Naším cílem je vodopád Svartifoss, čili jedeme ještě o kus dál. Z parkoviště tam vede 1,5 km dlouhá stezka. Počasí je zlaté. Je sice zataženo, ale zde je za krásné počasí považovano vše kromě deště.
Výstup ke Svartifossu začíná po asfaltce a prvním zastavením je jiný vodopád - Hagrailfoss. Pak už se jde po cestě, do mírného kopce. Cestou se otevírají vyhledy na ledovec, ale i vzdálenější okolí. To je tady jediná jistota, když neprší. Díky větru a čistému vzduchu jsou daleké výhledy. Cesta ke Svartifossu zabrala něco kolem půl hodiny času.
Další známý a krásný vodopád - Svartifoss (Černý vodopád) - je charakteristický čedičovými varhanami, z nichž vodopád padá. Je typickým příkladem pravého vodopádu, padá totiž bez dotyku stěny. Výška je 20 metrů.
Po tříkilometrové procházce přejíždíme k návštěvnickému centru, kde chceme poobědvat. S Markem rozbalujeme vařič před autem, ale holky našly pěkný flek v závětří a pod střechou, přestěhujeme se tedy tam. Strávime zde hodinu u pozdního oběda o páté. Vedle nás vaří Číňané čínskou polévku.
Nabíráme zpáteční směr, kde jsme po cestě měli v plánu čtyři atrakce. Ty ale nestihneme. Jednak kvůli počasí ba i času. Postupně musíme oželet Kirkjubæjarklaustur (vodopád Systrafoss), Dyrholæy (nejjižnější pevninský bod Islandu) a přejeme si jen takovou maličkost. Aspoň chvíli kdyby ve Skógaru nepršelo. Nestalo se tak a tudíž musíme k vodopádu Skógafoss v pláštěnkách. Tuto atrakci jsme si už nechtěli nechat ujít. Mohutný vodopád se řítí ze skály vysoké 60 metrů přímo na hladinu řeky Skógá. Při dnešním větru to ještě znásobuje sílu deště. 
Přijíždíme do kempu, kde už 24 hodin v kuse prší. Jsme zvědaví na naše stany. Jdu to zkontrolovat a mohu konstatovat, že náš stan přečkal zatím největší zatěžkávací zkoušku na jedničku. Jenom trochu oklepu stan a jdu zpět do auta. To Markův stan dopadl hůře. Až tak, že se s Bárou rozhodli přespat v autě. To jsou docela stateční, když vezmu, že následující noc strávíme v letadle.
Povečeříme a přesuneme se do stanu, který dnes osiřel spolu s tím Markovým. Oproti včerejšku je kemp poloprázdný. Usínáme po 23. hodině a doufáme, že když stan vydržel 24 hodin bičování deště a větru, že vydrží ještě do rána. Hesovi to mysleli s tím spaním v autě vážně.


 V okolí Skógaru


 NP Skaftafell
 Krutý islandský vítr

 Magnúsarfoss

 Svartifoss

 Skógafoss

Island (10/13)

17.7. - Vodopádové perly Islandu

Pozdní usnutí znamená pozdní vstávání, což je dneska škoda, protože je po delší době polojasno. Snídat jdeme do nedaleké kuchyňky kde je spousta nádobí, ale žádné erární. O tom se přesvědčuji, když už se chystám na pánvi smažit vajíčka, ale chlápek, co s námi sdílí kuchyňku, se o ní hlásí jako majitel. Omlouvám se mu a chci mu ji vrátit, ale velkoryse mě nechá dokončit snídani. Se svou partnerkou přijeli Berlingem, kde mají neskutečně věcí, včetně matrací na spaní.
Vyjíždíme v poledne za prvním cílem dneška, jímž je nejvyšší islandský vodopád Glymur. Znamená to objet masiv Þóreyjartunguru po silnicích č. 518 a 520. Za sebou necháváme Husafell i okolní hory s ledovcem Eirísjökullem. Silnice 520 sice není asfaltová, ale nejede se po ní špatně. Útěchou za absenci asfaltu (přitom na 518 byl) jsou nám pohledy na jezero Skorradalsvatn a masiv Skarđsheiđi. Jediný Mára se nejen nemůže kochat, ale musí po této silnici řídit. Ale on měl své tři fotbaly.
Od Hvalfjörduru odbočuje ke Glymuru ze silnice č. 1 prašná cesta končící na parkovišti. Od něj vede k vodopádu turistická stezka dlouhá 4 km. Obouváme pohory a jdeme trochu protáhnout nohy. První 2 km ubíhají v pohodě. Před námi se objevují i jiné vodopády. V islandské krajině kde často prší, padá voda z kdejaké skály. 
Procházíme jeskyní a záhy přichází zlatý hřeb treku. Kus za jeskyní vede trasa pres řeku Botsná. Ne však přes most, ale přímo vodou. Islanďané si nedělali násilí s nějakou lávkou, napnuli přes řeku lano, položili kládu a turisté starejte se. Nebo je to tím, že jim lávku bere často velká voda.
Bára si na tuto akci netroufá, takže i Marek je z kola venku. Janče se moc nechce, ale když vidí, že se hodlám zouvat, jde do toho také. Holt nejvyšší vodopád Islandu je nějaký cíl. Taky jsem neměl radost ze zouvání bot, ale pro nohy to byl nakonec balzám. Dále vede cesta nekompromisně do kopce. Stoupá se pomocí lana, přechází se potok (tentokrát suchou nohou) a strž pod námi se více a více zvětšuje.
Vodopád Glymur má 198 metrů a my se dostáváme téměř do jeho výšky. Ze dvou různých vyhlídek jsou na něj úžasné pohledy. Nejvíce si vodopád užívají rackové, kroužící neúnavně kolem. Když vysvitne sluníčko, je dokonce vidět duha, tvořící se tříštící vodou o skály. Kromě hlavního vodopádu padají další tři v těsné blízkosti.
Cesta pokračuje nad vodopád, kde se přebrodí říčka a druhou stranou se dá sejít dolů. To my však již absolvovat nebudeme, vracíme se stejnou cestou, což znamená opět se brodit přes vodu. Ani tentokrát jsme nezaváhali. Po dvou hodinách pochoďáku přicházíme zpět k autu a dozvídáme se, že i naši kámoši nakonec vodopád viděli z oné druhé strany, kudy se přichází. To jsme rádi, že nikdo nebyl ošizen o tuto atrakci. 
S Jankou jsme navrhli jako přídavek vodopád Bruárfoss, který nám ukazoval druhý den Němec, jehož jsme potkali. Mělo by to být do Sellfossu stejně daleko jako původní cestou. Prochází to u všech členů posádky, čili nezbývá než vyjet. Objíždíme východně Esju, severně jezero Þingvallatn. Panoramata kazí občasný déšť.
Vodopád Bruárfoss není snadné najít i když máme mapy, "gépéesky" a podobné věci. Autem jsme přijeli do jakési chatové osady, auto zaparkovali u cesty a dále musíme pěšky. Potkáváme skupinu Japonců, kteří vodopád také hledají. Menší háček je v tom, že musíme přelézt plůtek, tak aby na nás někdo nevyběhl, že mu lezeme na pozemek. Trochu klidu nám dodávají dva mladíci, vracející se od Bruárfossu. K němu nakonec dojdeme pomocí aplikace mapy.cz a rozcestníku, který jsme viděli níže u cesty. 
Bruárfoss je nejmodřejší vodopád, který jsme tu viděli. Jeho krásu tvoří voda protékající mezi kamínky a podkovovitý tvar. Tu idylku si vychutnáváme dobře deset minut, ale Japončíci nikde. Potkáme je při zpáteční cestě. Holt nemají mapy.cz, tak jsme je předběhli. Za nimi jde další chlápek s foťákem. Nečekaně frekventované místo.
Cestou do Sellfossu, na jedné zpevněné cestě, vidíme samoprodej rajčat. Nejsou sice tolik zralá, ale 300 ISK za kilový pytlík je lákavá cena. Za chvíli si je vezeme v autě. Toto se nám poštěstilo ojediněle.
Sellfossu se nakonec vyhneme a po silnici č. 1 jedeme na jih, konkrétně do Hamragarðaru. Tam je kemp, kde se na dvě noci utáboříme. Jenže to nebude tak snadné, jedeme do destě. Škoda, že ani vydařený dnešek nebude bez kapek. Copak může mít člověk radost z toho, že bude usínat za šumu Gljuárfossu?
Denně potkáváme dost cyklistů, i sólistů. Všichni mají můj obdiv, protože nyní vím, že Island je jedna z nejhorších zemí na cykloturistiku. Nezdravě častý déšť, vítr a zima mě utvrdily v tom, že zde na kole rozhodně jezdit nebudu, a to jsem nějaký cykloturista. Na jeden den si půjčit kolo, objet si trasu a pak ho vrátit, to třeba jo. Ale nic víc.
Když se déšť zmírní na krápání, je ten pravý čas postavit stan. Poté se odebereme do hlavní budovy, kde Marek s Bárou vaří večeři. Je tu doslova hlava na hlavě. Příčiny jsou dvě: plný kemp a špatné počasí. S Jančou tu vydržíme do té doby, než někdo připálí vajíčka, poté jdeme večeřet do auta. Tím končí dnešní zajímavý den, kdy jsme navštívili perly mezi vodopády. Škoda, že končí uplakaně. V suchu stanu a teple spacáku to ale není tak špatné.

 Hraunfossar
 Barnafoss

 Cestou z Húsafellu
 Masiv Skarđsheiđi




 Túra k vodopádu Glymur


 Glymur - nejvyšší vodopád Islandu

  Bruárfoss

Island (9/13)

16.7. - Loučení se severem

Kralupáci odchází v 9 hodin na velryby a my vstáváme vzápětí. Nebe má opět kovovou barvu a každou chvíli se chystá spustit. Už jsme z toho nevrlí, protože každá sranda má své hranice. Baterka se také neobjevila. Z rozmaru nás probouzí ženský hlas. Ten patří slečně obcházející stany, u nichž vybírá "kempovné." Dokonce mohu platit i kartou. To jsou zajímavé způsoby. 
Po snídani jdeme do města, ale kromě kostela a přístavu toho zde k vidění moc není. Přístav pěkně kontrastuje se zasněženými vrcholky hor v pozadí. Za chvíli začíná mírně pršet, takže jdeme hledat nějaký přístřešek, což je na Islandu občas oříšek. Když už jsme tu, počkáme na kámoše až jim skončí "Whale watching," což je na minutu přesně. V kempu ještě pojíme, sebereme věci ze sušárny a poté vyjedeme směr Akureyri, kde má Marek poslední ze svých fotbalů. 
Akureyri je největší město severního Islandu, avšak i přes toto zde není nic moc k vidění. Báře nabízíme, ať jde s námi do města, jenže i přesto jde s Márou na fotbal. S Jančou okoukneme přístav a zamíříme do Hofnu, o němž si myslíme, že je nákupním centrem, ale není tomu tak. Od přístavu jsou pěkné pohledy na město s horami v pozadí. Cestou do města slyšíme ze stadionu jásot. Domácí dali asi gól. 
Všude mraky občerstvení, fish and chips však nikde. Zrovna na ně dostala Jaňula chuť. Usedáme tedy do jedné z restaurací, ochutnat místní polévku. Každý jsme měli jinou a obě byly výborné. Jedna stála 1400 ISK, což jsme věděli, chtěli jsme přesto ochutnat. Vedle v pekárně kupujeme konečně nebalený chleba, ale stejně je to buchta jako ty předešlé. 
Po cestě na stadion slyšíme ješte dvakrát řev, takže si Mára přišel na své. Jdeme se kouknout na kus zápasu za plotem. Když však vidím stadion podobný našemu v Lounech, tak si říkám: "Kvůli tomuhle jsme neobjeli ostrov dokola, a popojížděním najezdíme X kilometrů navíc?" Aspoň, že fotbal skončil 6:3, že měli Marek s Bárou na co koukat. Respektive Marek. S Jančou se těšíme až naoplátku půjde Marek s Bárou třeba na Britney Spears.
Nyní přejedeme na jih a cestou se stavíme na vodopádech u Husafellu a na nejvyšším islandském. Cestou se podíváme do Glambaueru, kde je skanzen s roztomilými domečky, jejichž střechy jsou pokryty trávou. 
Glambauer je nejznámější zemské vlastivědné muzeum na Islandu a bylo zřízeno v typické stavbě z 18. a 19. století. Tyto domky byly obývány až do roku 1945.
O pár kilometrů dál je kostelík Viđimirskirkja, který je také porostlý trávou. Byl založen roku 1834 a je typickou ukázkou venkovského stavitelství 19. století. Kvůli deštivému počasí nevynikají tolik hory na sever od Varmahlíđu.
Dnešní konečná bude v Husafellu, kam je však ještě dlouhá cesta. Vidět můžeme lehce zvlněnou krajinu, vysoké hory, ledovcové řeky. Většinou je na co se koukat pokud silně neprší. Všechny rázy krajiny doplňují všudypřítomní koně.
Před půlnocí přijíždíme ke dvojici vodopádů - Hraunfossár (Lávové vodopády) a Barnafoss. Mysleli jsme, že je navštívíme až zítra, jenže nedalo nám to. Navíc tu není ani noha. Jediná nevýhoda je špatné světlo.
Dnes jsme původně uvažovali zkusit stanování na divoko, avšak Marek se zbytečně bojí a už je stejně pozdě. Vyspávat někde mimo kemp do dopoledne se nám nechce, čili nabíráme směr kemp Husafell, kde si nacházíme místo v zadní části kempu.



  Husavík
 Cestou do Akureyri

 Akureyri




 Cestou z Akureyri do Glambaueru


 Glambauer
Viđimirskirkja